Kovy v polygrafii

Vybrané vlastnosti kovů:

Teplota tání a tvrdost – jsou důsledkem pevnosti kovové vazby. Kovové prvky mají zpravidla vyšší bod tání než nekovy. Rozmezí jejich bodů tání je však velmi široké – od –38,9 °C u rtuti až po 3410 °C
u wolframu. Tvrdost kovů je mechanická vlastnost materiálu, vyjadřující odpor proti vnikání (zkušebního) tělesa do povrchu. Rovněž tvrdost kovů má značné rozpětí. V Mohsově stupnici tvrdosti má sodík stupeň 0,4, olovo 1,5, železo 4 až 5, chrom 9 (nejvyšší je stupeň tvrdost 10 – diamant). 

Pevnost – odpor materiálu při porušení soudržnosti. Provádí se pomocí několika zkoušek (tah, tlak, krut, ohyb a ráz). Každá zkouška se provádí tak dlouho, až dojde k porušení soudržnosti materiálu. Síla potřebná k porušení soudržnosti materiálu určuje mez pevnosti v tahu, tlaku, krutu , ohybu a nárazu. Tyto zkoušky se provádějí na zvláštních zařízeních s přesným měřením.

Kujnost a tažnost – je důsledkem možnosti „klouzání“ jednotlivých atomových vrstev v mřížce po sobě bez narušení soudržnosti. Kujností a tažností vyniká zejména zlato, z něhož lze zhotovit folie o tloušťce 10^-4 mm nebo z 1 g lze vytáhnout drátek o délce 3 km. Cín nebo olovo se snadno dají zpracovat válcováním nebo lisováním na tenké fólie /např. staniol u cínu, alobal u hliníku/ nebo plechy, případně trubky, tyče či dráty.

Tepelná vodivost schopnost daného kusu látky, konstrukce, (např. zdi) vést teplo. Představuje rychlost, s jakou se teplo šíří z jedné zahřáté části látky do jiných, chladnějších částí.

Elektrická vodivost (též konduktance – reálná vodivost el. obvodu) je fyzikální veličina, která popisuje schopnost dobře vést elektrický proud. Elektrická vodivost udává velikost elektrického proudu procházejícího vodičem při jednotkovém napětí na jeho koncích. Čím větší je vodivost, tím silnější elektrický proud prochází vodičem při stejném napětí. Dobrý vodič má vysokou hodnotu vodivosti, špatný vodič má nízkou hodnotu vodivosti. Elektrická vodivost je závislá na teplotě /s rostoucí teplotou klesá/ a na přítomnosti nečistot. Mezi nejlepší elektricky i tepelně vodivé kovy patří Ag, Au, Cu, Al a kovy alkalické /např. měrná elektrická vodivost stříbra je 67,1 MS.m^-1/, mezi špatné elektrické vodiče patří např. olovo / měrná elektrická vodivost olova je 5,3 MS.m^-1/.

Odolonost proti korozi je schopnost odolávat narušování materiálu (kovu) vzájemným chemickým nebo elektrochemickým působením materiálu
a okolního prostředí (plyn, kapalina, pevné prostředí).

Kovový lesk – je dán schopností absorbce (pohlcování) energie dopadajícího záření elektrony a zpětné emise záření o stejné vlnové délce. Tím se vysvětluje vysoká odrazivost /lesk/ kovů a jejich neprůhlednost.

Hustota kovů – je závislá částečně na velikosti atomů, ale hlavně na hmotnosti atomů a jejich uspořádání v krystalu. Proto hustota kovů je větší než hustota nekovů. Rozdíly mezi jednotlivými kovy jsou však značné. Největší hustoty mají rhenium, osmium, platina a iridium /20 až 22 g.cm^-3/ a jejich hodnoty jsou asi 2krát větší než u olova /_Pb = 11,34 g.cm^-3/. Nízké hodnoty hustoty mají např. kovy alkalické /_Li = 0,53 g.cm^-3, _Na = 0,971 g.cm^-3, _K = 0,862 g.cm^-3/. Podle hodnoty hustoty se někdy používá označení lehké a těžké kovy. 

Olovo je stále převažujícím materiálem pro výrobu střeliva, a to především pro svoji vysokou specifickou hmotnost, která poskytuje olověné střele vysokou průraznost. Většina nábojů do lehkých palných zbraní (pistole, revolvery, pušky, samopaly) se skládá z olověného jádra, které je kryto ocelovým nebo měděným pláštěm. Střelivo pro brokové zbraně tvoří obvykle broky z čistého olova, případně slitiny olova s antimonem.

... hliník je třetím nejvíce zastoupeným prvkem
v zemské kůře. Podle posledních dostupných údajů tvoří hliník 7,5–8,3 % zemské kůry.

Minerály na bázi oxidu hlinitého Al₂O₃ patří mezi velmi významné i ceněné. Korund je na 9. místě Mohsovy stupnice tvrdosti.

Obr. 16: Korund

Technický oxid hlinitý se nazývá také elektrit a je hojně využíván k výrobě brusného papíru.

Drahé kameny, jejichž základním materiálem je oxid hlinitý se liší příměsí, která způsobuje jejich charakteristické zbarvení. Červený rubín je zbarven příměsí oxidu chromu, modrý safír obsahuje především stopová množství oxidů titanu a železa.

Obr. 17: Rubín

Obr. 18: Safír

Obě zmíněné formy korundu patří k nejvíce ceněným drahým kamenům na světě, ale mají i významné využití v technice. Safírové hroty vynikají svou tvrdostí a odolností a vybavují se jimi špičkové vědecké měřicí přístroje. Rubín je znám jako materiál pro konstrukci prvního laseru na světě. Titan-safírový laser vyniká extrémně krátkými pulsy (< 50 fs).

Elementární zinek nachází významné uplatnění jako antikorozní ochranný materiál především pro železo a jeho slitiny. Příkladem mohou být některé části motorových karburátorů, kovové ozdoby, okenní kliky, konve, vědra, vany, střešní okapy, střechy, obkládání nádrží, skříní, ledniček apod. Titanzinkový plech na střechy je slitina zinku s cca 0,3 % titanu.

Poměrně významné místo patřilo zinku ve výrobě galvanických článků (a jejich baterií). Dodnes je běžně užíván zinko-uhlíkový článek. V této oblasti se ale stále více využívají jiné principy, které pracují s jinými prvky, zejména niklem a lithiem.

Zinek se v menší míře používá i při výrobě klenotnických slitin se zlatem, stříbrem, mědí a niklem. Využívá se ho také k srážení zlata vyluhovaného kyanidem 
a v hutnictví k odstříbřování olova – tzv. parkesování.

Další využití zinku je při výrobě závaží pro vyvažování automobilových kol jako náhrada za toxické olovo.

Mnoho ze sloučenin zinku se využívá jako nátěrové barvy. K nejznámějším patří lithopon, což je směs sulfidu zinečnatého a síranu barnatého a zinková běloba, což je jemně práškovaný oxid zinečnatý. Další známá barva je jemně práškované zinkové blejno, chemicky sulfid zinečnatý ZnS, který se používá jako antikorozní nátěr na železo, například se s ním natírají mosty
a části strojů.

Hlavní využití halogenidů stříbra je ve fotografickém průmyslu. Halogenidy stříbra jsou ve vodě většinou nerozpustné sloučeniny. Jejich poněkud rozdílných vlastností se využívá
i v analytické chemii k důkazu i stanovení některých anionů.

• Chlorid stříbrný AgCl je čistě bílý a je velmi dobře rozpustný v amoniaku. Vzniká při argentometrické titraci chloridů roztokem dusičnanu stříbrného, používá se při výrobě fotografických filmů a papírů.

• Bromid stříbrný AgBr je slabě nažloutlý a v amoniaku se rozpouští poměrně obtížně a pomalu. Vzniká při argentometrické titraci bromidů roztokem dusičnanu stříbrného, používá se při výrobě fotografických filmů a papírů.

... mezi velmoci v těžbě stříbra patřilo i České království? Pověstné byly doly v Kutné Hoře, kde se zároveň razily stříbrné groše. Dnes se v Kutné Hoře nachází muzeum stříbra, stará mincovna, muzeum alchymie. (Tip na výlet!)

... stříbro se řadí mezi nejlepší vodiče elektrické energie. Z toho důvodu je stříbra využíváno pro výrobu kontaktů do počítačových klávesnic.

... stříbro se díky vysokému odrazu světla používalo i stále používá k výrobě zrcadel.

... některé hory obsahují tolik železa, že v jejich blízkosti se kompas chová zmateně? Příkladem je třeba Vlčí hora v severních Čechách.

... přítomnost železa v krasových oblastech zbarvuje krápníky do oranžové barvy, mangan pro změnu zase do šeda až fialova.

... za červenou barvu krve může železo přítomné
v hemoglobinu? I přes tuto důležitost železa ho lidské tělo obsahuje pouze asi jen 4 gramy.

Obr. 21: Obří stalagnát v Grotta di Ispinigoli, Itálie

Mezi další slitiny patří: 

Alpaka je slitina mědi a niklu nebo zinku.

Amalgám je kapalná nebo pevná slitina rtuti
(případně gallia) s jedním nebo několika kovy, například se sodíkem, stříbrem, zlatem, zinkem, mědí, cínem, kadmiem, olovem.

Bronz je kovový materiál, slitina mědi a cínu, případně i jiných kovů např. hliník, mangan, olovo aj.(kromě zinku, kdy se slitina nazývá mosaz). Starší český název pro bronz je spěž.

Dural nebo duraluminium (z lat., „tvrdý hliník“) je obchodní označení pro různé slitiny obvykle 90–96 % hliníku a 4–6 % mědi s menšími přísadami hořčíku, manganu aj.

Pájka je kov nebo slitina kovů, tající při nízké teplotě, nejběžnějšími druhy pájek jsou cínová
a olověná pájka, což jsou slitiny cínu a olova 
v poměru 2:1. 

Woodův kov je pájka s teplotu tání 60 až 70 °C (podle složení). Je to prakticky eutektická slitina čtyř kovů s přibližným složením: cín (12,5 %), olovo (25 %), bizmut (50 %), a kadmium (12,5 %).