Sociální chování
Obsah

Sociální neboli společenské chování zahrnuje takové etologické projevy, které souvisejí se životem jedinců ve skupinách. V rámci těchto skupin se setkáváme jednak s pozitivním chováním, jako je např. aktivní pomoc druhému jedinci nebo jeho podpora, ale i s vzájemnou agresivitou a snahou o manipulaci jiným členem společnosti za účelem získání určitých výhod. Hejna ptáků, stáda kopytníků, tlupa opic nebo šelem, projevy nadřízenosti, agresivity, imponování a hrozby a na druhé straně projevy podřízenosti a usmiřování. Důsledkem tohoto chování je vytvoření hierarchie čili hodnostního postavení, které zabraňuje vážnějším střetům mezi příslušníky skupiny, teritoriální chování.

Obr. 1:  Stádo daňka skvrnitého 

Obr. 2: Základem společenského uspořádání života jelena lylorohého  jsou samičí skupiny /ZOO Praha/

Obr. 3: Chápan středoamerický /ZOO Praha/

Obr. 4: Stádo zeber /ZOO Dvůr Králové/

Komunikace

Komunikace je přenos informace mezi zvířaty na základě vysílání a přijímání signálů. Může probíhat mezi jedinci téhož druhu nebo různých druhů, a dokonce mezi zvířaty a člověkem. Informační signál představuje takový projev, který ovlivní chování druhého jedince. Zdrojem signálů může být celé tělo živočicha, jeho části, případně specializované orgány (pachové žlázy, hlasové orgány).

Rozlišujeme signály svolávací, vábící, uvědomovací, varovací, poplašné, zastrašovací.  Vydávání signálů může být k prospěchu nebo i k neprospěchu signalizujícího druhu. Šelma např. sleduje pachovou stopu kořisti, sova naletuje na šustící hlodavce, dravá ryba se zaměří na pohyblivou kořist podle vibrace vody.

Signální funkce je možno rozdělit do několika informačních kanálů. Nejznámější z nich jsou chemický, optický, akustický, dotykový, vibrační a chování může ovlivnit i elektrické a magnetické pole.

Komunikace u živočichů má zásadní roli při jejich orientaci v prostoru, při rozpoznávání určitého druhu (vlastního i cizího), ale také v rozmnožovacím, sociálním a ochranném chování a v mnoha dalších. (např. stridulace, chřestění, syčení, zpěv atd.).

Obr. 5: Cvrčilka říční  

Obr. 6: Pěnice černohlavá – samec

 

Zdroje

  • BIČÍK, V. Stručný úvod do studia chování živočichů. Přednáška pro učitele středních škol. UP Olomouc, 2010.

  • VESELOVSKÝ, Zdeněk. Etologie: biologie chování zvířat. Vyd. 1. Praha: Academia, 2005, 407 s., [48] s. obr. příl. ISBN 80-200-1331-8.

  • VESELOVSKÝ, Zdeněk. Člověk a zvíře. Vyd. 1. Praha: Academia, 2000, 246 p., [32] p. of plates. ISBN 80-200-0756-3

Obrázky

  • Autorkou obrázků a videa je Eva Jiříková.

Video
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Video
Základní pojmy

Stridulace – cvrkot, vyluzování zvuku třením jedné části těla o jinou, např. u hmyzu

http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/stridulace

Komentář

Tapír čabrakový

Dospělí samci si své revíry bedlivě hlídají a jejich hranice značkují močí, kterou vystřikují směrem dozadu. K samicím se připojují jen na pár dní v období páření. Na obývaném území se tapíři pohybují po vyšlapaných stezkách.

Čti také

Agonistické chování (řecky agon = boj, potyčka)
Jsou všechny formy agresivity, hrozba, strach, uklidňující chování, boj nebo útěk.

Agonistické chování (chování v konfliktních situacích) zahrnuje agresivní, smířlivé a vyhýbavé chování mezi příslušníky jednoho druhu. Je to daleko širší pojem než „agrese“, která vede k dopadení a zranění protivníka. Agonistické chování zahrnuje úkony včetně pronásledování, přetlačování, fackování, kousání a kopání. Zvířata používají množství různých mechanismů k tomu, aby konflikty mezi nimi nepřerůstaly v krvavé souboje. Zdánlivě velmi agresivní útoky bývají simulované nebo nejsou dotažené do konce.

Obr. 10: Ostré rohy přímorožců jsou nebezpečnou zbraní. Přesto při soubojích dochází jen málokdy ke zranění. Antilopy při soubojích nevyužívají ostré rohy k bodání, ale spíše k demonstraci síly, přetlačování nebo šermování .  

Video