Význam sinic v životním prostředí

Sinice patří k nejodolnějším organismům na Zemi. Vyskytují se v různých prostředích, sladkých i slaných vodách, v půdě, na skalách i uvnitř jeskyní. Žijí v termálních pramenech, na mořském dně, odolávají vysoké koncentraci soli v mořích a nízkým teplotám v polárních oblastech.

Ve vodním prostředí jsou sinice součástí planktonu. Při přemnožení tvoří tzv. vodní květ (sinice vystoupají k hladině, kde vytvoří vrstvu neprostupnou pro dýchací plyny. Problém představuje vodní květ ve sladkovodních nádržích, kam sinice uvolňují cyanotoxiny, které mohou vyvolat u lidí alergie a záněty spojivek. Důvodem přemnožení sinic je nadbytek dusíkatých a fosforečných látek, které se dostávají do půdy a vody. Tento jev označujeme jako eutrofizaci. Důsledkem jsou odumírající organismy ve vodě.

Obr. 1: Schéma eutrofizace

Sinice jsou významnými producenty kyslíku, v tylakoidech obsahují chlorofyl a jsou tedy schopny fotosyntézy.

Sinice mají schopnost vázat vzdušný dusík na amoniak a významně tak ovlivňují koloběh dusíku v globálním měřítku. Zpravidla se tyto děje odehrávají ve speciálních buňkách, zvaných heterocysty. V rýžovištích obohacují substrát o dusíkaté látky.

Sinice se využívají k přípravě jídel nebo potravních doplňků s vysokým obsahem bílkovin, vitaminů a β-karotenu (např. Spirulina).

Obr. 2: Australská farna na pěstování Spiruliny jako doplňku stravy

Sinice žijí často v symbióze s ostatními organismy. S houbami vytváří lišejníky. Známé jsou vazby na některé druhy rozsivek, žijí na kořenech cykasů i uvnitř těl kapradinek nebo mořských hub.

Sinice jsou jedny z nejstarších organismů na Zemi. Nejstarší důkazy o jejich existenci v podobě fosilií jsou staré 3,5 miliardy let. Nacházíme je jako stromatolity – útvary vzniklé usazováním anorganických látek v tělech vláknitých sinic.