Zkouška hlubokotažnosti

Vhodnost materiálu k tváření zjišťujeme pomocí zkoušky hlubokotažnosti. Nejčastěji se používá zkouška podle Erichsena, která je vhodná pro tenké plechy.

Obr. 1: Erichsenův přístroj

Princip zkoušky

Zkoušený vzorek plechu se upne mezi přidržovač a tažnici. Tažník ve tvaru koule o průměru 20 mm se rovnoměrně posouvá do středu plechu a vytváří prohloubení. Prohloubení se sleduje a zkouška končí při vzniku první trhliny v celé tloušťce vzorku plechu.

Obr. 2: Princip zkoušky

Ukazatel vhodnosti plechu k hlubokému tažení se určuje podle velikosti prohloubení plechu h. Toto je závislé nejen na materiálu, ale i na tloušťce plechu. Po zkoušce se hodnotí také směr a hrubost povrchu důlku. Ta je ukazatelem vhodnosti zrna plechu.

Obr. 3: Tvar trhliny

K výhodám zkoušky patří její jednoduchost, rychlost a nenáročnost na přípravu zkušebního plechu. Naopak mezi nevýhody se řadí značný rozptyl výsledku v rámci zkoušky jedné jakosti plechu, nepodává informaci o anizotropii mechanických vlastností zkoušeného plechu. Při ručním zatěžování jsou naměřené výsledky do jisté míry ovlivněny obsluhou zařízení, protože hloubka h je závislá na rychlosti a plynulosti posuvu tažníku. Podle ČSN ISO 20482 z roku 2004 je prohloubení plechu označováno parametrem IE [mm].