Normování časů

Slovem norma se rozumí pravidlo, ustanovení, zákon, nebo stanovená míra něčeho. V souvislosti se spotřebou času potřebného pro práci využíváme pracovní normy. Pracovní norma spotřeby času je předpis, vyjadřující předpokládanou spotřebu živé práce dělníka, vynakládané na určitý pracovní úkol.

Organizace a normování práce se ve značném rozsahu podílí na rozboru a stanovení optimálních podmínek práce. Podklady, které stanovují, jaké mají být optimální pracovní podmínky, jsou nezbytnou součástí dokumentace, vedle podkladů stanovujících technické a organizační podmínky, pracovní postupy a dobu trvání jednotlivých činností. Pro tyto podmínky se stanovují normy spotřeby času, a pokud tyto předpoklady nejsou dodržovány, může docházet k ohrožení výkonnosti, ale i k ohrožení pracovníka vznikem rizik v bezpečnosti práce a ochraně zdraví. Je to způsobeno tím, že práce vykonávané v podmínkách, které nerespektují bezpečnost a zdraví pracovníka, nutí ke zvýšení fyzické námahy, intenzity práce, k práci bez předepsaných ochranných prostředků nebo i v prostředí zdraví škodlivém. Taková rizika podstupuje někdy pracovník i z vlastní vůle, aby snadněji dosáhl vyšší výdělek.

Klasifikace druhů spotřeby času

Veškeré činnosti v pracovním a výrobním procesu probíhají v čase. Při rozborech a zkoumání účelného vynakládání času, hledání možností nahrazení neúčelných činností účelnějšími a odstranění zbytečných činností se rozlišují rozdílné druhy spotřebovávaného času, které se třídí do skupin – kategorií.

Pro uvedené potřeby slouží jako pomůcka systémy klasifikace časů spotřebovaných pracovníkem, zařízením, a časů souvisejících s předmětem práce, tj. jeho přemísťováním, manipulací a dopravou. Zpracování časových dat zjednodušuje také systematické označování jednotlivých druhů času zkratkami, symboly.

Tyto systémy, včetně symbolů, je třeba chápat pouze jako metodickou pomůcku, která zjednodušuje práci s časovými údaji, nikoliv jako striktní předpis. Proto je možné a účelné přizpůsobovat klasifikaci času konkrétním podmínkám a potřebám jednotlivých organizací. U nás používané systémy vycházely zejména z celostátní metodiky, vypracované v 80. letech s cílem sjednotit praxi, a vychází z nich i následující popis hlavních druhů časů, jejich označování a doporučované symboly. (1)

Třídění spotřeby času pracovníka

Rozlišuje dvě základní kategorie času:

• čas nutný, normovatelný – t_n
• čas zbytečný, tj. ztráty – t_Z. (1)

Obr. 1: Třídění spotřeby času pracovníka

Čas nutný, normovatelný – t_n se dále člení podle toho, zda se opakuje při zpracování každé jednotky produkce na:

• čas jednotkový – t_a
• čas dávkový – t_b,
• čas směnový t_c,. (1)

Obr. 2: Rozdělení normovatelného času

 Z hlediska náplně se rozlišují nutné časy na:

• čas práce – t₁,
• čas nutných přestávek – t₂ (oddech, příjem potravy apod.)
• čas podmínečně nutných přestávek – t₃, které vznikají vlivem nutných přerušení práce, způsobených zatím nezměnitelnou technikou, technologií a organizací (např. čekání na skončení práce navazujícího zařízení, doběhnutí skryté chemické reakce aj.). (1)

Obr. 3: Třídění spotřeby času

Třídění spotřeby času výrobního zařízení - t_m

Rozlišuje:

• čas chodu – t₄,
• klidu – t₅,
• interference – t₆. (1)

Obr. 4: Třídění spotřeby času výrobního zařízení

Tento systém se používá při stanovení výrobnosti zařízení, což je spíše technická a technologická záležitost. Stanovení výrobnosti je obvykle nutné v oborech a u zařízení, kde čas ovlivňují a určují technologické požadavky a jejich dodržení je předpokladem žádaného průběhu a kvality produktu. V návaznosti na výrobnost je pak možné stanovit normu spotřeby práce v podobě normy obsluhy, která stanovuje nutný počet pracovníků k obsluze zařízení, nebo naopak počet zařízení obsluhovaných jedním nebo více pracovníky. (1)

Třídění spotřeby času pracovních předmětů - t_q

Slouží k posouzení účelnosti pohybu pracovních předmětů, k určení optimálních dávek zpracovávaných výchozích materiálů, které jsou potřebné pro bezporuchový, plynulý a ekonomický průběh procesu. Nutný čas tq se člení na:

• čas pohybu t₇,
• čas klidu t₈, např. čas skladování. (1)

Obr. 5: Třídění spotřeby času pracovních předmětů

Metodické návody a doporučení jsou vypracovány také pro jednotlivé druhy technik měření času, skladbu a metody stanovení norem.

K tomu je potřeba připomenout zásadu, která platí pro všechny metodické návody. Jsou to jen obecné návody a při jejich používání je potřebný tvůrčí přístup, který vychází ze znalostí konkrétních podmínek, vyžaduje určitou předvídavost i intuici a fantazii, které ovšem mají být podloženy odbornými zkušenostmi a znalostmi.

Normy spotřeby času mají vztah k:

• určování ceny výrobku – čas živé práce dělníka musí být ohodnocen mzdou a režijními náklady na provoz dílny (elektrická energie, světlo, topení, údržba). Tyto náklady musí být promítnuty do prodejní ceny výrobku.
• organizaci práce a výroby – organizátor práce ve výrobě (mistr, vedoucí výroby) potřebuje znát, jaké jsou rezervy ve využití výrobních možností jeho úseku. Potřebuje znát nejen druhy těchto rezerv, ale i konkrétní číselné údaje o jejich velikosti, aby mohl rozhodnout o účelném zaměření a volbě opatření k jejich využití.
• odměňování práce – je dán především tím, že výkonová norma je podkladem pro stanovení úkolové sazby za jednotku zpracovaného množství v úkolové mzdě. Avšak ani při nahrazování prosté úkolové mzdy jinými mzdovými formami, založenými na pobídce k vyššímu výkonu, neztrácí normování výkonu svůj význam pro odměňování.

Techniky měření spotřeby času

Zjišťování doby trvání pracovních operací a jejich částí přímým měřením je velmi pracné, časově, finančně nákladné a neumožňuje vždy pohotově dodat časové údaje pro potřeby vypracování nabídky, předpokládané výše nákladů, stanovení ceny, včasnou přípravu výroby a řízení realizační fáze. Proto se dnes tyto techniky používají méně a časová data pro opakující se nebo podobné činnosti se zjišťují z normativů. Ovšem mají-li být údaje normativů spolehlivé, je třeba použít techniky přímých měření spotřeby času, zejména při nových produktech, novém technickém vybavení apod.

Časové údaje normativů a tzv. systémů předem stanovených časů se zpracovávají pomocí výpočetní techniky do databází, z nichž lze pohotově čerpat potřebné údaje pro řízení současných, obvykle velmi dynamických procesů.

Ke zjištění časů přímým měřením se používají techniky, které lze rozdělit do tří skupin:

• snímky pracovního dne,
• momentové pozorování,
• snímky operace.

Snímky pracovního dne jednotlivců nebo pracovních skupin se zjišťuje druh a velikost (podíl) jednotlivých druhů spotřeby času ve směně a posuzuje míra využití směny k účelné činnosti, velikost a příčiny ztrát. Údaje zjištěné snímky pracovního dne jsou podkladem k vypracování návrhů opatření, jejichž realizace zabezpečí optimální využití směny.

Momentové pozorování (Multimoment Aufnahmen, Activity sampling) je technika založená na teorii pravděpodobnosti. Vychází z předpokladu, že reprezentativní vzorek náhodně zjištěných údajů vykazuje s přípustnou přesností shodné složení sledovaných druhů údajů, jako je ve skutečnosti. Touto technikou lze zjistit obdobné údaje jako snímkem pracovního dne, ale výsledkem nejsou údaje o velikosti jednotlivých druhů času, ale jejich podíl v čase směny. Tato technika je oblíbená pro svoji jednoduchost a menší časovou náročnost a umožňuje současné pozorování většího počtu pracovišť jedním pozorovatelem. Další výhoda je psychického druhu, daná tím, že pozorovatel není nepřetržitě na pracovišti. Nevýhodou je, že při větší náročnosti na přesnost a podrobnost údajů rychle roste počet nutných pozorování.

Snímky operace se používají při měření spotřeby času při operacích, které se pravidelně opakují v krátkých časových obdobích. Z číselné řady naměřených časových hodnot se podle zásad matematické statistiky určuje pravděpodobná střední hodnota času trvání operace a jejích složek. Tyto údaje jsou základem pro stanovení normy spotřeby času a pro opakující se činnosti vypracování souborů norem a normativů.

Snímky operace se získávají podklady pro posouzení účelnosti způsobů provádění operace, hledání možností snížení její pracnosti použitím výkonnějších nástrojů, přípravků a pomůcek, lepším uspořádáním časového průběhu apod. Výsledky měření času operací poskytují spolehlivý základ pro plánování, přípravu výroby, pracovní výcvik, stanovení nákladů a cen, určení vhodných forem mzdy, příp. pro její výpočet.

V praxi se používají dva druhy snímků operací:

• chronometráž,
• snímek průběhu práce.

Součástí metodických návodů jsou i doporučení pro postup měření času, zpracování naměřených hodnot na základě matematické statistiky i počty měření s ohledem na charakter, opakovatelnost sledované operace a dosažení potřebné přesnosti časových údajů.

Norma spotřeby času je získávána ze Sborníků normativních časů. Aby se vypracované normativní hodnoty, případně jednotlivé normy daly v praxi snadno a správně používat, shrnují se normativy (normy) technologicky stejnorodých a příbuzných operací spolu s vysvětlivkami do sborníků normativů. Každý sborník jako celek i jeho jednotlivé tabulky mají odpovídat nejen požadavkům praxe, ale mají též umožňovat jejich hospodárné využívání. Tabulky časů pro jednotlivé výrobní operace jsou v současné době součástí informačních systémů používaných ve firmách. (1)

Metody stanovení norem spotřeby času

Normy spotřeby času, mají-li být spolehlivým podkladem pro měření výkonnosti, odměňování, organizaci, plánování a řízení procesů v organizaci, musí mít potřebnou kvalitu, přesnost. Toho lze dosáhnout zejména použitím vhodných metod rozboru pracovních činností, technik měření spotřeby času, které jsou však přiměřené předpokládanému rozsahu využití norem a požadované přesnosti. Při stanovení norem spotřeby času se používají metody:

• rozborové,
• souhrnné.

Rozborově-chronometrážní metoda spočívá v podrobném rozboru práce a v určení času pro jednotlivé složky, ze kterých je složena operace. Údaje potřebné ke stanovení normy spotřeby času se získávají měřením času technikou chronometráže a snímků pracovního dne. Je to velmi pracná metoda, kterou je účelné používat zejména v hromadných a velkosériových výrobách u prací s velkou opakovatelností. Jako příklady takových prací lze uvést např. obráběcí nebo montážní operace prováděné opakovaně na příslušných pracovištích. Takové podmínky jsou ve velkosériové a hromadné výrobě, např. ve strojírenství, elektrotechnice, oděvním průmyslu apod. Tato metoda se také používá k ověření používaných norem a normativů, došlo-li ke změnám technických, organizačních a pracovních podmínek.

Rozborově-výpočtová metoda je podobná předchozí metodě, ale časy k jednotlivým složkám operace se nezjišťují měřením, ale získávají se z normativů času pro opakující se části operace. Používají se k tomu prvotní normativy a normativy z nich odvozené zprůměrováním nebo sdružením časových hodnot. Prvotní normativy mají přípustnou nepřesnost času v rozsahu (5–8) %, odvozené zprůměrováním (6–10) % a odvozené sdružením (12–20) %.

Rozborově-porovnávací metoda, tzv. metoda typových norem, je založena na časových údajích získaných porovnáváním spotřeby času pro tvarově a technologicky podobné produkty. Normy jednotkového času pro jednotlivé složky operace se určují porovnáváním s hodnotami normativů pro obdobné složky operace prováděné na porovnatelném produktu. Při tom se přihlíží ke druhu a míře vlivu činitelů, které mají vliv na velikost spotřeby času. Pro krajní typy podobných produktů se stanoví typové normy metodou rozborově-chronometrážní nebo rozborově- výpočtovou. Normy pro produkty mezi krajními typy lze stanovit interpolací. Výhodné a možné je použití této metody v malosériové a kusové výrobě, kde se produkují podobné výrobky, ale po delších časových intervalech. Příkladem může být výroba náhradních dílů pro údržbu, výroba nástrojů a přípravků. (1)

Souhrnné (sumární) metody

Normy stanovené touto metodou nemohou plnit úlohu nástroje zdokonalování organizace a práce, pracovních a výrobních postupů, ale lze – nebo nezbývá – jich použít dočasně, např. při zavádění nových produktů, zhotovování neobvyklých, unikátních produktů obvykle v kusové produkci.

Podstatou souhrnných metod je stanovení normy pouze na základě hrubšího uvážení technických a organizačních podmínek a postupů a určení celkového času porovnáním, nebo odhadem na základě zkušenosti. Stanovení normy nepředchází podrobnější rozbor nutnosti nebo zbytečnosti dílčích činností. Lze jich použít dočasně, např. při zavádění nových produktů, zhotovování neobvyklých málo se opakujících produktů nebo v kusové produkci. V takových případech, vzhledem k malé opakovatelnosti, není možné použít rozborové metody a techniky používané při měření opakujících se časů; bylo by to i nehospodárné. Takto stanovené normy nejsou přesné.

V praxi se nejčastěji používají následující druhy souhrnných metod:

• metoda sumárních empirických vzorců, která vychází ze zjištění jednoduchých funkčních závislostí, a vzorce pro výpočet času normy mají obvykle formu rovnice:

t = a . xⁿ

a … je součinitel platný pro určitý tvar, složitost výrobku,

x … hlavní činitel ovlivňující velikost spotřeby času, např. hmotnost, plocha nebo některý charakteristický hlavní rozměr – délka, průměr apod.,

n … je mocnitel, který se pro jednoduchost výpočtů používá hlavně v podobě x²,xⁿ apod.

Průběh závislosti velikosti spotřeby na činitelích, které ji ovlivňují, se určuje na základě dlouhodobého shromažďování údajů:

• Sumárně porovnávací metodou se určuje norma porovnáváním obsahu a vlivů působících na operaci jako celek s operací na podobném produktu, pro který je spotřeba času známa.
• Metoda sumárního odhadu je založena pouze na osobních zkušenostech pracovníka, který stanovuje normu. Nedává spolehlivé výsledky a někdy se považuje za nepřípustnou pro náročnější účely. (1)

Skladba normy spotřeby času

Pro základní informaci je uveden obecný vzorec skladby normy z časů práce, obecně nutných a podmínečně nutných přestávek vyjádřený rovnicí:

t = t₁+ t₂ + t₃

t₁ ... čas práce,

t₂ ... čas nutných přestávek (oddech, příjem potravy apod.),

t₃ ... čas podmínečně nutných přestávek.

V praxi se norma obvykle určuje na základě normy jednotkového času, ke kterému se připočítá odpovídající podíl časů dávkových a směnových. Používá se několik variant, z nichž je dále uvedena nejjednodušší.

Pro celkový čas normy platí vzorec:

t_abc = t_A . k_BC

t_abc … čas normy času jednotkového (index a) se započítáním určitého podílu normovaných časů dávkových (index b), směnových (index c),

k_bc … koeficient přirážky času dávkového a směnového, který se vypočítává z časů dávkových, směnových, jejichž průměrná velikost ve směně se obvykle zjišťuje snímky pracovního dne. Vypočítá se podle vzorce:

k_b,c = t / ( t – t_b – t_c ) = ( t_a + t_b + t_c) / t_a = t / t_a

t - celkový čas směny,

t_a – souhrn časů jednotkových,

t_b– souhrn časů dávkových,

t_c– souhrn časů směnových. (1)

Zdroje

1. LHOTSKÝ, Oldřich. Metody a techniky organizace a normování práce. Metody a techniky organizace a normování práce - Komunitní portál mzdových expertů a specialistů [online]. 2005, (7) [cit. 2015-06-25]. Dostupné z: http://www.mzdovapraxe.cz/archiv/dokument/doc-d1017v993-metody-a-techniky-organizace-a-normovani-prace/?

• Projekt: Profesní kvalifikace v systému modulárního dalšího vzdělávání, registrační číslo CZ.1.07/3.2.05/01.0006
• Racionalizace-vyroby – Projekt: Inovace studijních programů strojních oborů jako odezva na kvalitativní požadavky průmyslu, registrační číslo CZ.04.1.03/3.2.15.3/0414.
• Pokud není uvedeno jinak, autorkou obrázků je Ing. Klára Valouchová.

Přílohy