Sociální neboli společenské chování zahrnuje takové etologické projevy, které souvisejí se životem jedinců ve skupinách. V rámci těchto skupin se setkáváme jednak s pozitivním chováním, jako je např. aktivní pomoc druhému jedinci nebo jeho podpora, ale i s vzájemnou agresivitou a snahou o manipulaci jiným členem společnosti za účelem získání určitých výhod. Hejna ptáků, stáda kopytníků, tlupa opic nebo šelem, projevy nadřízenosti, agresivity, imponování a hrozby a na druhé straně projevy podřízenosti a usmiřování. Důsledkem tohoto chování je vytvoření hierarchie čili hodnostního postavení, které zabraňuje vážnějším střetům mezi příslušníky skupiny, teritoriální chování.
Obr. 1: Stádo daňka skvrnitého
Obr. 2: Základem společenského uspořádání života jelena lylorohého jsou samičí skupiny /ZOO Praha/
Obr. 3: Chápan středoamerický /ZOO Praha/
Obr. 4: Stádo zeber /ZOO Dvůr Králové/Komunikace
Komunikace je přenos informace mezi zvířaty na základě vysílání a přijímání signálů. Může probíhat mezi jedinci téhož druhu nebo různých druhů, a dokonce mezi zvířaty a člověkem. Informační signál představuje takový projev, který ovlivní chování druhého jedince. Zdrojem signálů může být celé tělo živočicha, jeho části, případně specializované orgány (pachové žlázy, hlasové orgány).
Rozlišujeme signály svolávací, vábící, uvědomovací, varovací, poplašné, zastrašovací. Vydávání signálů může být k prospěchu nebo i k neprospěchu signalizujícího druhu. Šelma např. sleduje pachovou stopu kořisti, sova naletuje na šustící hlodavce, dravá ryba se zaměří na pohyblivou kořist podle vibrace vody.
Signální funkce je možno rozdělit do několika informačních kanálů. Nejznámější z nich jsou chemický, optický, akustický, dotykový, vibrační a chování může ovlivnit i elektrické a magnetické pole.
Komunikace u živočichů má zásadní roli při jejich orientaci v prostoru, při rozpoznávání určitého druhu (vlastního i cizího), ale také v rozmnožovacím, sociálním a ochranném chování a v mnoha dalších. (např. stridulace, chřestění, syčení, zpěv atd.).
Obr. 5: Cvrčilka říční
Obr. 6: Pěnice černohlavá – samec
Zdroje
-
BIČÍK, V. Stručný úvod do studia chování živočichů. Přednáška pro učitele středních škol. UP Olomouc, 2010.
-
VESELOVSKÝ, Zdeněk. Etologie: biologie chování zvířat. Vyd. 1. Praha: Academia, 2005, 407 s., [48] s. obr. příl. ISBN 80-200-1331-8.
-
VESELOVSKÝ, Zdeněk. Člověk a zvíře. Vyd. 1. Praha: Academia, 2000, 246 p., [32] p. of plates. ISBN 80-200-0756-3
Obrázky
-
Autorkou obrázků a videa je Eva Jiříková.
Video
Obrázek
Obr. 7: Antilopy najdeme v savanách často ve smíšených stádech i se zebrami. Ačkoli se všichni živí okusováním vegetace, navzájem si nekonkurují.
Obrázek
Obr. 8: Smečka lvů je schopna ve spolupráci porazit a usmrtit buvola, který váží 3x víc než lev.
Obrázek
Obr. 9: Slon africký – skupinu vede dominantní samice, která je spřízněná se všemi členy stáda. Afričtí sloni jsou společenská zvířata a drží se pohromadě ve vysoce organizovaných skupinách tvořených deseti až dvanácti samicemi a jejich mláďaty.
Video
Komentář
Tapír čabrakový
Dospělí samci si své revíry bedlivě hlídají a jejich hranice značkují močí, kterou vystřikují směrem dozadu. K samicím se připojují jen na pár dní v období páření. Na obývaném území se tapíři pohybují po vyšlapaných stezkách.
Základní pojmy
Stridulace – cvrkot, vyluzování zvuku třením jedné části těla o jinou, např. u hmyzu http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/stridulaceČti také
Agonistické chování (řecky agon = boj, potyčka)
Jsou všechny formy agresivity, hrozba, strach, uklidňující chování, boj nebo útěk.
Agonistické chování (chování v konfliktních situacích) zahrnuje agresivní, smířlivé a vyhýbavé chování mezi příslušníky jednoho druhu. Je to daleko širší pojem než „agrese“, která vede k dopadení a zranění protivníka. Agonistické chování zahrnuje úkony včetně pronásledování, přetlačování, fackování, kousání a kopání. Zvířata používají množství různých mechanismů k tomu, aby konflikty mezi nimi nepřerůstaly v krvavé souboje. Zdánlivě velmi agresivní útoky bývají simulované nebo nejsou dotažené do konce.
Obr. 10: Ostré rohy přímorožců jsou nebezpečnou zbraní. Přesto při soubojích dochází jen málokdy ke zranění. Antilopy při soubojích nevyužívají ostré rohy k bodání, ale spíše k demonstraci síly, přetlačování nebo šermování .
Video
Projevy agonistického chování ve smečce vlka arktického / ZOO Olomouc/
