Sekání kovů

Při sekání dochází buď k oddělování tlustých třísek, nebo k rozdělování materiálu. V současné době se sekání používá zřídka, většinou při hrubším opracování materiálu na opravnách a úpravnách odlitků a hrubších dílů před dokončením.

 

Nástroje pro sekání

 

Obr. 1: Nástroje pro sekání

• Sekáč plochý s rovným ostřím: pro dělení materiálu,

• sekáč křížový: pro dělení materiálu a vysekávání drážek (různé tvary ostří),

• sekáč plochý se zakřiveným ostřím: pro vysekávání oblouků,

• dělící sekáč: pro prosekávání materiálu,

• sekáč na drážky: pro vysekávání drážek.

 

Hlavní části sekáčů

• Hlava: různého tvaru,

• tělo: různého profilu a délky,

• břit: různého tvaru a úhlu ostří.

 

Obr. 2: Hlavní části sekáčů

Úhel břitu sekáče

• Na měkký materiál se používá břit s úhlem 30° (olovo, dřevo),

• na středně tvrdý materiál se používá břit s úhlem 55° až 60° (ocel, mosaz),

• na velmi tvrdý materiál je vhodný úhel břitu 80° (tvrdá ocel).

 

Obr. 3: Úhel břitu sekáče

Sekání materiálu ve svěráku

Před sekáním se materiál orýsuje, pak upne do čelistí svěráku tak, aby byla ryska v úrovni čelistí svěráku. Při sekání se drží sekáč v úhlu 30° vzhledem k upnutému materiálu a v úhlu 45° k rovině sekání. Sekáč se vede po čelisti svěráku. Seká-li se delší materiál, používají se tzv. kleštiny.

 

Obr. 4: Sekání ve svěráku

Sekání na desce

Na desce se vysekávají v materiálech větší díry různých tvarů. Orýsovaný materiál se položí na nekalenou ocelovou podložku a sekáč se nasadí přímo na rysku poněkud šikmo, aby byly ostří sekáče a ryska dobře vidět. Teprve před úderem kladiva se sekáč postaví rovně a kolmo. Po každém seku se vždy sekáč na rysce posune jen tak daleko, aby část jeho ostří byla v předcházejícím seku. Tím se dosáhne hladkého a plynulého seku. Při sekání děr nebo vnějších tvarů v silnějším plechu se dosekává z druhé strany. Pro sekání hranatých děr se používají ploché sekáče, pro sekání tvarových děr pak sekáče s půlkruhovým ostřím. 

 

Obr. 5: Sekání na desce

Zdroje

• OUTRATA, J.: Technologie ručního zpracování kovů. 3. vydání. Praha: SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1981. 188 s.

• ŠVAGR J. – VOJTÍK J., Technologie ručního zpracování kovů, 1. vydání. Praha: SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1985. 88 s.

Obrázky:

• Obr. 1: ŠVAGR J. – VOJTÍK J., Technologie ručního zpracování kovů, 1. vydání. Praha: SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1985. 88 s.
• Obr. 2: ŠVAGR J. – VOJTÍK J., Technologie ručního zpracování kovů, 1. vydání. Praha: SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1985. 88 s.
• Obr. 3: OUTRATA, J.: Technologie ručního zpracování kovů. 3. vydání. Praha: SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1981. 188 s.
• Obr. 4: ŠVAGR J. – VOJTÍK J., Technologie ručního zpracování kovů, 1. vydání. Praha: SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1985. 88 s.
• Obr. 5: http://www.dovavanik.cz/eshop/foto/455/455507_o_1.jpg