Příprava a výroba aminoderivátů
Nearomatické aminy
Využívá se především nukleofilních substitucí halogen- a hydroxyderivátů amoniakem, reakce se označuje jako amonolýza SNu a méně se využívají další metody.
-
Amonolýza halogenderivátů působením vodného nebo alkoholického roztoku amoniaku, případně kapalného amoniaku.
RCl + NH3 → RNH2 + HCl (dále reaguje s amoniakem)
Primární aminy se získávají výrazným přebytkem amoniaku, vždy ale vznikají i podíly sekundárního a terciárního aminu:
NH3 + C2H5Cl → C2H5NH2 + HCl
Sekundární a terciární aminy vznikají postupným zaváděním uhlovodíkových zbytků halogenderivátem; pokud jsou všechny substituenty stejné, působí se přebytkem příslušného halogenidu na amoniak.
RX + 2NH3 → RNH2 + NH4X
RNH2 + RX + NH3 → R2NH + NH4X
R2NH + RX + NH3 → R3N + NH4X
R3N + RX → R4NX + NH4X tetraalkylamonium halogenid
-
Amonolýza alkoholů působením plynného amoniaku.
Reakce probíhá obtížněji než u halogenderivátů. Nutná je přítomnost katalyzátoru (Al2O3, vyšší teplota), vzniká směs methyl-, dimethyl- a trimethylaminu, produkty se oddělí destilací.
ROH + NH3 → RNH2 + H2O
-
Reduktivní aminace = hydrogenace směsi aldehydu nebo ketonu amoniakem. Působí se na plynnou směs aldehydu a amoniaku vodíkem na niklu (Raneyův nikl).
RCH = O + NH3 + H2 → RCH2 - NH2 + H2O
- Redukce nitrilů
Nejdříve se připraví substitucí z halogenalkanu nitril, na něj se působí silným redukčním činidlem (vodík, alkalické kovy, LiAlH4 ), vzniká primární amin.
N≡C(CH2)4C≡N + 4H2 → NH2(CH2)6NH2 katalyzátor: Ra-Co
R - C≡N → R-CH2 - NH2 redukovadlo: LiAlH4
- Redukce amidů na primární aminy (v případě substituovaných amidů i na sekundární a terciární aminy).
RCONH2 + H2 → RCH2NH2 + H2O (nebo LiAlH4 / ether)
- Hoffmannovo odbourávání z amidů karboxylových kyselin, vzniká amin s řetězcem o jeden atom uhlíku kratší než původní amid. Reakce se provádí s alkalickým chlornanem nebo halogenem v alkalickém prostředí.
RCONH2 + NaOCl → RNH2 + CO2 + NaCl
Aromatické aminy
Připravují se obvykle nitrací příslušných arenů s následující redukcí nitroskupiny, využívá se i např. amonolýza. Redukce nitroderivátů nebo i jiných N-derivátů probíhají v kyselém, zásaditém prostředí a v současné době nejčastěji katalytickou hydrogenací:
- Redukce v kyselém prostředí – Beschampova reakce – Fe/HCl, H2O
Reakce má složitější mechanismus, jako vedlejší látky vzniká směs oxidu železitého a dalších sloučenin Fe.
C6H5NO2 + 2 Fe + H2O → C6H5NH2 + Fe2O3 / H+
- Redukce v zásaditém prostředí Zn/KOH – vznikají hydrazosloučeniny.
hydrazobenzen
Dříve tato reakce sloužila k výrobě benzidinu.
"Podrobnější mechanismus benzidinového přesmyku"(1)
Obr. 1: Zábrusová láhev pro uchování benzidinu
Benzidinovou strukturu má i methylenová modř, "vznik benzidinové modře" (2)
-
Selektivní redukce dinitroderivátů v zásaditém prostředí Na2S ve vodném prostředí – zredukuje se jen 1 nitroskupina, další zůstane zachována.
Lze provádět i redukci samotným sulfanem: C6H5NO2 + 3 H2S → C6H5NH2 + 2 H2O + 3 S
-
Katalytická hydrogenace je v současné době nejvýznamnější výrobní metodou. Jako katalyzátory se použivají především měď a nikl: ArNO2 + H2 → ArNH2 + H2O katalyzátor
C6H5NO2(g) + 3 H2 → C6H5NH2(g) + 2 H2O(g)
Obr. 2: Schéma výroby anilínu
-
Amonolýza halogenderivátů, fenolů nebo sulfoderivátů
C6H5Cl + 2 NH3 → C6H5NH2 + NH4Cl
Buchererova reakce z fenolů
-
Zahřívání naftolu s amoniakem a siřičitanem při teplotě 150–200 °C, má význam při výrobě surovin v barvářství (výroba azobarviv).
Zdroje
- ESCHENMOSER. Mechanismus der Benzidinumlagerung [online]. 25 October 2008 [cit. 4.11. 2014]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/File:Mech-Benzidin-Umlagerung.png
- Autor neznámý. Vznik benzidinové modři [online]. [cit. 4.11. 2014]. Dostupné z: http://www.wikiskripta.eu/images/0/06/Oxidace_tetrametylbenzidinu.png
- JANECZKOVÁ, Anna a Pavel KLOUDA. Organická chemie. Ostrava: Nakladatelství Pavel Klouda, 1998, ISBN 80-902155-6-4/9802.
Obrázky
- Obr. 1: Autor neznámý. Benzidin. Apothecary / drugstore bottle. [online]. [cit. 30.6. 2014]. Dostupné z: http://www.glaskilian.de/Benzidin.453+B6YmFja1BJRD00NTMmcHJvZHVjdElEPTM5OTkmcGlkX3Byb2R1Y3Q9NDUzJmRldGFpbD0_.0.html
- Obr. 2: LECCOS.COM. [online]. [cit. 2.11. 2014]. Dostupné z: http://leccos.com/pics/pic/anilin-_schema_vyroby.jpg
- Obr. 3: Archiv autora
- Obr. 4: Archiv autora
- Obr. 5: Autor neznámý. CANOV.JERGYM.CZ. Hans Theodor Bucherer [online]. [cit. 30.6. 2014]. Dostupné z: http://canov.jergym.cz/mechanic/pravidl2/bucher/buch.htm
Kontrolní otázka
Navrhni přípravu p-toluidinu
3 různými postupy, zapiš rovnicemi, zamysli se i nad podmínkami!
Doplňující učivo
Benzidin (4,4'-diaminobifenyl)je karcinogenní látka, která vyvolává rakovinu močového měchýře a slinivky břišní. Dříve se používal ve velké míře k průmyslové syntéze azobarviv. Také byl používán k testování krve, principem benzidinové zkoušky je schopnost peroxidu vodíku za přítomnosti krevního barviva oxidovat benzidin za vzniku modrých až zelených oxidačních produktů. Tato zkouška je velice citlivá, krev se může prokázat ještě ve zředění 1:200 000 (zkouška ale není specifická!).(2)
Čti také
Benzidinová zkouška
Zkouška pro důkaz krve např. ve stolici.
Postup: Do zkumavky se vloží malé množství benzidinu (prášek na špachtli). Přidá se 2 ml ledové kyseliny octové, protřepe a k vzniklému roztoku se přikape 2 ml 3% peroxidu vodíku. Mléčně zakalená tekutina nesmí sama zezelenat nebo zmodrat, to by znamenalo, že se jedná o starý benzidin nebo že jsou ve zkumavce stopy krve nebo sloučenin železa. Na směs se opatrně navrství vzorek (případně jeho extrakt v etheru a kyselině octové). Přítomnost krve se projeví na styčné ploše zelenu až modrou barvou. (2)
Od dob Sherlocka Holmese nejen v detektivkách, ale i v kriminalistické praxi se využívá analýzy krevních skvrn. Více o chemii v detektivkách na:
Osobnosti
Obr. 5: Hans Theodor Bucherer 1869-1949
Čti také
Hans Theodor Bucherer
byl významný německý chemik a věnoval se organické chemii a technologii.
Vystudoval v Mnichově, Karlsruhe a Lipsku chemii a doktorát získal v roce 1893. Působil v BASF a přednášel na Technické univerzitě v Drážďanech, kde se zaměřoval na chemii barev. V roce 1913 byl jmenován profesorem na Technické univerzitě v Berlíně a v roce 1926 na Technické univerzitě v Mnichově. Zaměřoval se především na chemii diazoniových solí a jejich použití při výrobě barviv. Napsal několik učebnic chemie barev, věnoval zvláštní úsilí na převodu laboratorních výsledků do průmyslové aplikace.