ÚSTROJÍ SLUCHOROVNOVÁŽNÉ (orgaum vestibulocochleare)

V uchu jsou uložena dvě ústrojí, která sice na sebe navazují, ale obě zastávají rozdílné funkce.

První, ústrojí sluchové, umožňuje přijímat informace ze vzdálených míst. Díky sluchu tedy můžeme vnímat tóny, zvuky, šelesty. Sluch dále usnadňuje orientaci v prostoru a dokáže člověka upozornit na případné nebezpečí. Sluch je naším nejcitlivějším smyslem. Společně se zrakem je spojen s rozvojem řeči, a proto je i důležitým prostředkem komunikace a sociální interakce. Druhé ústrojí polohové, slouží k vnímání polohy a pohybů celého těla i hlavy.

Orgánem sluchové ústrojí je tedy ucho, které se skládá ze:

• zevního ucha;

• středního ucha;

• vnitřního ucha.

Obr. 1: Ucho

ZEVNÍ UCHO (auris externa)

• Zevní ucho se skládá z boltce ušního a zevního zvukovodu. Zvukovod je proti střednímu uchu uzavřen bubínkem. Jeho úkolem je přes ušní boltec zachycovat zvukové vlny ze zevního prostředí a ty pak převádět do středního ucha.
• Ušní boltec je plochý útvar připojený na hlavě, jehož podkladem je elastická chrupavka jemně pokrytá kůží. Dolní okraj boltce tvoří měkký ušní lalůček, ve kterém se již chrupavka nenachází. Okraj boltce je zaoblen a lehce zevně přehnut. Boltec slouží k zachycení zvukových vln přicházejících ze zevního prostředí.
• Ušní boltec pokračuje v zevní zvukovod. Jeho průběh je zakřiven. Jeho zevní část je chrupavčitá, vnitřní kostěná. Kůže vystýlající zvukovod obsahuje zvětšené mazové žlázy. Žlázy vytváří a vylučují žlutohnědý ušní maz. Ušní maz společně s chloupky chrání citlivou kůži vnějšího zvukovodu a udržují v uchu vlhké prostředí. Dále zachycují prachové částice, které vnikly do zvukovodu. Funkcí zvukovodu je vést zvukové podněty k bubínku.

Obr. 2: Zevní ucho

STŘEDNÍ UCHO (auris media)

• Střední ucho leží uvnitř dutiny kosti spánkové. Skládá se ze středoušní dutiny, sluchových kůstek a sluchové (Eustachovy) trubice. Střední ucho je část ucha mezi bubínkem a vnitřním uchem. S vnitřním uchem je spojeno dvěma okénky.

• Bubínek je velmi pružná oválná vazivová membrána o průměru asi 10 cm a tloušťky 0,1 mm. Má šedorůžovou barvu. Zevní vrstvu pokrývá tenká kůže zevního zvukovodu, střední vrstvu vazivo a na vnitřní plochu je připojeno kladívko. Zvukové vlny ze zvukovodu naráží na bubínek a tím jej rozkmitají. Tím se vlny přenáší na sluchové kůstky a dále pak do vnitřního ucha.

• V přední části je sluchová trubice, která spojuje středouší s nosohltanem. Eustachova trubice je úzká, dlouhá asi 3,5 – 4,5 cm a umožňuje vyrovnávat tlak na obou stranách bubínku. Za běžných podmínek uzavřená trubice se otevírá pouze při polykání, zpívání či žvýkání. Tím se středoušní dutina spojuje se vzduchem nosohltanu a dochází k vyrovnávání jak atmosférického tlaku, tak i tlaku ve středoušní dutině. Rovnováha obou tlaků je pro kvalitní sluch nezbytně nutná. Změní-li se atmosférický tlak, např. při startování nebo přistávání letadla, kolísá i tlak druhý. To způsobuje tzv. „zalehnutí uší“, a tím pádem zhoršený sluch. K navrácení rovnováhy stačí jednoduše polknout.

• Ve střední části středního ucha se nachází středoušní dutina. Ta obsahuje tři sluchové kůstky nazývající se podle jejich tvaru. Jedná se o kladívko, kovadlinku a třmínek. Přenos zvuku zabezpečuje kloubní a vazivové spojení mezi kůstkami navzájem. Funkcí těchto kůstek je přenášet kmity bubínku do vnitřního ucha. Ve středoušní dutině nacházíme také dva drobné příčně pruhované svaly. Tyto svaly ovlivňují napětí bubínku a intenzitu vnímání zvuku. Jedná se o napínač bubínku, připojený na kladívko a upevněný na bubínek, a sval třmínkový, připojený ke třmínku.

Obr. 3: Střední ucho

VNITŘNÍ UCHO (auris interna)

• Vnitřní ucho se nachází v dutinách kosti skalní, v tzv. kostěném labyrintu. Uvnitř labyrintu je uložen labyrint blanitý vyplněný čirou tekutinou – endolymfou. Prostor mezi labyrintem kostěným a blanitým obtéká tekutina, jejíž složení je stejné jako mozkomíšní mok, perilymfa.

• Labyrint kostěný se skládá z předsíně, tří polokruhových kanálků a kostěného hlemýždě. Labyrint blanitý se nachází uvnitř kostěného labyrintu. Dělí se podle funkce na část sluchovou a rovnovážnou (vestibulární). Část rovnovážná se skládá z vejčitého a kulovitého váčku. Jsou uložené v předsíni. Část sluchovou tvoří blanitý hlemýžď. Tento hlemýžď je 2,5krát spirálovitě stočená slepě končící trubička. Jeho spodní vrstvu tvoří bazální membrána složená z příčně napjatých vláken. Vlákna se rozkmitávají podle kmitočtů. Nemají stejnou délku, na začátku se nachází nejkratší vlákna, která přijímají vysoké tóny. Na jeho vrcholu jsou vlákna nejdelší, a proto jsou zde zachycovány hluboké tóny. V blanitém labyrintu, na jeho bazální membráně, se nachází vlastní sluchový receptor – Cortiho orgán. V něm se nachází vlastní smyslové buňky rozprostírající se od vrcholu až k bázi hlemýždě, kde začínají vlákna sluchového nervu.

ZVUK A JEHO VNÍMÁNÍ

• Zvuk můžeme definovat jako mechanické vlnění schopné vyvolat sluchový vjem. Zvuky dělíme na tóny a hluky. Hlasitost zvuku se udává v decibelech (dB), výšku tónu udává frekvence (Hz).

• Vnímání zvuku je velice složitý proces. Člověk je schopen vnímat zvuky
  o frekvenci 16 Hz až 20 000 Hz. Frekvence nižší než 16 Hz označujeme jako infrazvuk, vyšší než 20 000 Hz jako ultrazvuk.

• Oblast slyšitelnosti u člověka s přibývajícím věkem výrazně klesá. U 35letého člověka je okolo 15 000 Hz, u 65letého kolem 5 000 Hz. U starých lidí se práh slyšitelnosti vlivem přirozených fyziologických změn rapidně zhoršuje a dochází k tzv. stařecké nedoslýchavosti.

• Proces přijímání a vnímání sluchových vln začíná v zevním uchu přes střední ucho, bubínek a sluchové kůstky. Tedy zvuková vlna vyvolává chvění bubínku a jeho kmitavý pohyb se na středoušní kůstky přenáší. Chvěním třmínku se rozkmitá předsíňové okénko a tím se rozechvěje perilymfa. Kmity perilymfy rozkmitají endolymfu a membrány, což způsobí podráždění buněk Cortiho orgánu, a tím vznikne vzruch. Vzruch je dále přenášen vlákny sluchového nervu do jader v prodloužené míše. Odtud do zadního páru čtverohrbolí a přes talamus do sluchového analyzátoru. Takto vzniká námi uvědomovaný vjem zvuku.

 

Ústrojí rovnovážné

• Ve vnitřním uchu je kromě sluchového ústrojí umístěno i ústrojí rovnovážné neboli statokinetické. Ústrojí rovnovážné se též nazývá ústrojím vestibulárním vzhledem k jeho uložení ve vestibulu (předsíni). Slouží k vnímání a udržení rovnováhy a k registraci pohybu. Podle funkce se dělí na statické (poloha) a kinetické (pohyb) čidlo. Obě ústrojí fungují jako celek.

  • Ústrojí statické je uloženo v kulovitém a vejčitém váčku, který je vyplněn endolymfou. Vejčitý váček má oválný,  kulovitý tvar. Ve váčcích se nachází malé políčka s epitelovými buňkami s jemnými vlásky na jejich konci. Nad nimi se nachází velké množství vápenatých krystalků (tvořeny uhličitanem vápenatým), které plní velmi důležitou roli při změně polohy. Pokud dojde k tomu, že hlava změní svou polohu, krystalky se vlivem gravitace posunou a dráždí buňky. Tím dojde ke změně tlaku a tahu. Takto vzniklý vzruch je veden statokinetickým nervem přímo do mozečku.

    • Čidlo statické nám pomáhá k udržení rovnováhy a je zodpovědné za vzpřímený postoj. Informace z čidla mají význam i pro koordinaci pohybů hlavy a očí.

  • Ústrojí kinetické je umístěno v ampulích polokruhovitých kanálků. V každé ampuli se nacházejí epiteliální buňky s dlouhými vlásky. Vlásky jsou drážděny rotačním pohybem hlavy. Rotační pohyb uvede do pohybu endolymfu a tím se vychýlí smyslové buňky a buňky se podráždí. Nervová vlákna z rovnovážného ústrojí se spojují v VIII. hlavový nerv, nerv sluchově rovnovážný.

• Vestibulární aparát, podle polohy i pohybu hlavy, řídí napětí kosterních svalů. Kromě rovnovážného ústrojí se na vnímání polohy a pohybu uplatňují i další receptory, především se jedná o zrak, kožní, ale i hluboké čití. Nejdůležitější úlohu však zaujímá právě rovnovážné ústrojí.

Obr. 4: Ušní alveoly v klidu a při pohybu

Zdroje

• DYLEVSKÝ, Ivan. Somatologie – Učebnice pro zdravotnické školy a bakalářské studium. 1. vyd. Olomouc: EPAVA Olomouc s. r. o., 2000, 480 s. ISBN 978-80-86297-05-7.
• FLEISCHMANN, Jaroslav a Rudolf LINC. Anatomie člověka II. 2. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1964, 240 s. ISBN 14-375-73.
• KOPECKÝ, Miroslav a Martina CICHÁ. Somatologie pro učitele. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005, 263 s. ISBN 80-244-1072-9.
• KŘIVÁNKOVÁ, Markéta a Milena HRADOVÁ. Somatologie – Učebnice pro střední zdravotnické školy. 1. vyd. Praha: Grada Publishing. a.s., 2009, 214 s. ISBN 978-802-4729-886.
• PĚGŘÍM, Raromír a Antonín VALACHOVIČ. Anatomie a fyziologie člověka – učebnice pro střední zdravotnické školy. 1. vyd. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 1969, 516 s. ISBN 08-032-69.

Obrázky

• Obr. 1: Autor neznámý. Ucho a sluch. Zdravotnictví a medicína. [online]. 30.11.2014 [cit. 2014-11-30]. Dostupné z: http://zdravi.e15.cz/clanek/priloha-pacientske-listy/ucho-a-sluch-451316
• Obr. 2: Autor neznámý. Jak pečovat o uši. Chytrá žena. [online]. 30.11.2014 [cit. 2014-11-30]. Dostupné z: http://www.chytrazena.cz/jak-pecovat-o-usi-6570.html
• Obr. 3: Autor neznámý. Mami, bolí mě ouško!. Ženy pro ženy. [online]. 30.11.2014 [cit. 2014-11-30]. Dostupné z: http://www.zenyprozeny.cz/art/3388-mami-boli-me-ousko/
• Obr. 4: Autor neznámý. Ucho a sluch. Zdravotnictví a medicína. [online]. 30.11.2014 [cit. 2014-11-30]. Dostupné z: http://zdravi.e15.cz/clanek/priloha-pacientske-listy/ucho-a-sluch-451316
• Obr. 5: Autor neznámý. Sluch. Školní a webové informační centrum. [online]. 30.11.2014 [cit. 2014-11-30]. Dostupné z: http://vyuka.zsjarose.cz/index.php?action=lesson_detail&id=562
• Obr. 6: Autor neznámý. Sluch. Školní a webové informační centrum. [online]. 30.11.2014 [cit. 2014-11-30]. Dostupné z: http://vyuka.zsjarose.cz/index.php?action=lesson_detail&id=562
• Obr. 7: Autor neznámý. Cestou do hlubin. ABC. [online]. 30.11.2014 [cit. 2014-11-30]. Dostupné z: http://www.abicko.cz/clanek/casopis-abc/958/cestou-do-hlubin.html