Význam sinic v životním prostředí

Sinice patří k nejodolnějším organismům na Zemi. Vyskytují se v různých prostředích, sladkých i slaných vodách, v půdě, na skalách i uvnitř jeskyní. Žijí v termálních pramenech, na mořském dně, odolávají vysoké koncentraci soli v mořích a nízkým teplotám v polárních oblastech.

Ve vodním prostředí jsou sinice součástí planktonu. Při přemnožení tvoří tzv. vodní květ (sinice vystoupají k hladině, kde vytvoří vrstvu neprostupnou pro dýchací plyny. Problém představuje vodní květ ve sladkovodních nádržích, kam sinice uvolňují cyanotoxiny, které mohou vyvolat u lidí alergie a záněty spojivek. Důvodem přemnožení sinic je nadbytek dusíkatých a fosforečných látek, které se dostávají do půdy a vody. Tento jev označujeme jako eutrofizaci. Důsledkem jsou odumírající organismy ve vodě.

Obr. 1: Schéma eutrofizace

Sinice jsou významnými producenty kyslíku, v tylakoidech obsahují chlorofyl a jsou tedy schopny fotosyntézy.

Sinice mají schopnost vázat vzdušný dusík na amoniak a významně tak ovlivňují koloběh dusíku v globálním měřítku. Zpravidla se tyto děje odehrávají ve speciálních buňkách, zvaných heterocysty. V rýžovištích obohacují substrát o dusíkaté látky.

Sinice se využívají k přípravě jídel nebo potravních doplňků s vysokým obsahem bílkovin, vitaminů a β-karotenu (např. Spirulina).

     

Obr. 2: Australská farna na pěstování Spiruliny jako doplňku stravy

Sinice žijí často v symbióze s ostatními organismy. S houbami vytváří lišejníky. Známé jsou vazby na některé druhy rozsivek, žijí na kořenech cykasů i uvnitř těl kapradinek nebo mořských hub.

Sinice jsou jedny z nejstarších organismů na Zemi. Nejstarší důkazy o jejich existenci v podobě fosilií jsou staré 3,5 miliardy let. Nacházíme je jako stromatolity – útvary vzniklé usazováním anorganických látek v tělech vláknitých sinic.

Zdroje

• KALINA, Tomáš a VÁŇA, Jiří. Sinice, řasy, houby, mechorosty a podobné organismy v současné biologii. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2005. 606 s., 32 s. obr. příl. ISBN 80-246-1036-1.
• POULÍČKOVÁ, Aloisie. Základy ekologie sinic a řas. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2011. 91 s. ISBN 978-80-244-2751-5.
• ZICHÁČEK, Vladimír. Biologie. 11. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2014. ISBN 978-80-7182-338-4 (váz.). 
• http://www.sinicearasy.cz/pro-vsechny

Obrázky:

• Obr. 1: Autor: Hans Hillewaert (Lycaon), translated to Czech language by Michal Maňas (User:Snek01) – Vectorized version of Image:Eutrophication.jpg (PD-USGov-EPA). Image renamed from Image:Eutrophication.svg. Licencováno pod Public domain via Wikimedia Commons [online]. [cit. 21.1.2015]. Dostupné na www http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Scheme_eutrophication_cs.svg#mediaviewer/Soubor:Scheme_eutrophication_cs.svg
• Obr. 2: Autor neznámý. Austalian spirulina. [online] [cit. 28.1.2015]. Dostupné na www http://www.australianspirulina.com.au/