Struktura

Kořen

Kořen

Kořen je zpravidla podzemní orgán, vždy bezlistý. Plní řadu funkcí, jako jsou např. funkce nasávací, vodivá, mechanická (ukotvení rostliny), zásobní a syntetická. Postrádá fotosyntetická barviva, jedná se tedy o heterotrofní orgán rostliny. Vznikl v souvislosti s přechodem rostlin na souš v období siluru (prvohory).

U výtrusných rostlin, které netvoří semena, vznikají kořeny vždy adventivně z embrya. Adventivní kořeny (přídatné, nahodilé, náhradní kořeny) nevznikají v určitém pořádku, mohou se zakládat na listech, stoncích, hypokotylu nebo kořenech a mohou vznikat i na starších, sekundárně ztloustlých orgánech v místech poranění pletiv. Této vlastnosti adventivních kořenů se využívá při vegetativním rozmnožování rostlin.

U semenných rostlin je kořen založen již v zárodku semene a při klíčení vyrůstá nejdříve – tzv. radikula (kořínek). Obvykle roste ve směru zemské tíže (pozitivní geotropismus – gravitropismus). Soubor všech kořenů (hlavní a vedlejší postranní kořeny) rostliny vytváří kořenový systém, který může zasahovat i několik desítek metrů hluboko (rostliny mělce a hluboko kořenící). Postranní kořeny vyrůstají v určité vzdálenosti od vrcholu z dělivého pletiva (pericykl). Postranní orgány stonku (listy, postranní větve) vyrůstají přímo z vrcholových primárních meristémů (zásadní rozdíl v zakládání postranních orgánů u kořene a stonku). Semenné rostliny, především rostliny jednoděložné, mohou vytvářet také adventivní kořeny.

Tvar kořene může být nitkovitý (vláskovitý, např. klíční rostliny); válcovitý (např. křen); kuželovitý (mrkev); vřetenovitý (jiřina); srdcovitý (kořen krátký a tlustý, např. buk); řepovitý (řepa).

Stavba kořene

vzrostlý (růstový) vrchol

  • chráněn čepičkou – kalyptrou

  • tvořen vrcholovým primárním meristémem

  • v určité vzdálenosti od vrcholu dochází k diferenciaci buněk a vzniku trvalých pletiv

rhizodermis (kořenová pokožka)

  • jednovrstevná

  • rhizodermální buňky vytvářejí výběžky – kořenové vlášení sloužící k příjmu vody a rozpuštěných minerálních látek

prvotní kůra (cortex)

  • mnohovrstevná, parenchymatická

  • vnitřní vrstva vytváří endodermis (ztloustlé buňky) – ohraničuje pericykl a střední válec, kontroluje transport roztoků do středního válce a chrání vodivá pletiva před patogeny

pericykl

  • dělivé parenchymatické pletivo ohraničující vodivá pletiva středního válce

  • vznik postranních kořenů

vodivá pletiva

  • radiální (paprsčité) svazky cévní

Kořeny nahosemenných a víceletých dvouděložných rostlin druhotně tloustnou činností kambia.

Přeměny (metamorfózy) kořene

Kořeny mohou v průběhu fylogenetického vývoje měnit svou funkci, čemuž pak odpovídá i jejich změněný tvar a vnitřní stavba.

ukládání zásobních látek

  • kořenové hlízy (orsej)

  • bulva – ztloustnutí kořene a části stonku (celer, cukrovka)

  • silné zásobní kořeny (mrkev)

přichycovací funkce

  • příčepivé kořeny (břečťan)

příjem vzdušné vlhkosti a kyslíku

  • vzdušné kořeny (tropické orchideje)

průnik do cévních svazků hostitelských rostlin

  • přísavky (haustoria) – cizopasné a polocizopasné rostliny (jmelí)

symbióza kořenů s houbami (mykorhiza)

  • hlízky kořenů – nitrogenní bakterie poutající vzdušný dusík (rostliny bobovité)

Vhodné i pro žáky ZŠ

Zdroje

  • JELÍNEK, Jan a Vladimír ZICHÁČEK. Biologie pro gymnázia: (teoretická a praktická část). 9. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2007, 575 s., [92] s. barev. obr. příl. ISBN 978-80-7182-213-4.
  • MACHÁČEK, T. et al. Biomach, výpisky z biologie [online]. 2005– [cit. 2014-11-05]. Dostupné z: www.biomach.cz.
  • ROMANOVSKÝ, Alexej. Obecná biologie. 2. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988, 695 s.
  • ROSYPAL, Stanislav. Přehled biologie. 1. vyd. Praha: Scientia, 1994, 635 s. ISBN 80-858-2732-8.
  • VINTER, Vladimír. Rostliny pod mikroskopem: základy anatomie cévnatých rostlin. 2., dopl. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2009, 200 s. ISBN 978-80-244-2223-7.
  • Pokud není uvedeno jinak, autorem obrázků je Václav Hubáček a Tomáš Pospíšil

Video

This div will be replaced by the JW Player.

Kořen

Obrázek

Klíčení semene ořešáku královského. Lze pozorovat klíčící kořen.

Obrázek

Nákres kořene hlavního s kořeny postranními. Především u rostlin dvouděložných a nahosemenných.

Obrázek

Nákres kořenů náhradních (adventivních). Především u rostlin jednoděložných.

Obrázek

Nákres kořenových vlásků. Výběžky kořenové pokožky (rhizodermis) mají veliký význam v příjmu roztoků, jsou velice křehké.

Čti také

Kořenový systém skládající se z adventivních kořenů nazýváme homorhizie. Tento typ kořenové soustavy je fylogeneticky starší, nacházíme ho i u kapraďorostů, ale především je typický pro jednoděložné rostliny. Zde kořeny sekundárně netloustnou a mají téměř stejnou velikost a tvar.

Druhým typem kořenového systému je tzv. allorhizie, kdy je vytvořen hlavní (kůlový) kořen a postranní kořeny, které vznikají postupně od báze kůlového kořene k jeho vrcholu (apexu). Tato kořenová soustava je běžná u nahosemenných a dvouděložných rostlin.