Elektrický odpor

Při průchodu proudu vodičem se v něm pohybují volné elektrony mezi atomy kovu.Tyto atomy nejsou v klidu, ale kmitají i při běžné teplotě kolem svých klidových poloh, a tím brzdí pohyb volných elektronů. To se projevuje jako elektrický odpor vodiče.

Každý vodič klade elektrickému proudu odpor, který je překonáván elektrickým napětím. 

Značka elektrického odporu R.

Jednotka je Ω (ohm).

Obr. 1: Znázornění elektrického odporu

 

Vodivost

O vodiči, který lépe vede proud, říkáme, že má lepší vodivost. Čím je menší odpor vodiče, tím je vodivost větší.

Značka vodivosti  G.

Jednotka je  S (siemens).

Vodivost je převrácená hodnota odporu.

 

Odpor vodiče

Vodič se v elektrickém obvodu chová jako spotřebič.

Způsob zjišťování odporu drátu (vodiče):

Obr. 2: Odpor vodiče

 

Elektrický odpor závisí na délce vodiče, materiálu a průřezu:

• Délce vodiče – čím je větší délka vodiče, tím je větší elektrický odpor (čím delší vodič, tím více srážek musí elektrony překonat). Odpor je tedy přímo úměrný délce vodiče.

Obr. 3: Délka vodiče

 

• Průřezu vodiče – čím větší je průřez vodiče, tím je jeho odpor menší (zvětší-li se průřez, elektrony se mohou více rozptýlit a vznikne méně srážek). Odpor je tedy nepřímo úměrný průřezu vodiče.

Obr. 4: Průřez vodiče

 

• Materiálu vodiče – u různých materiálů je odpor různý a tuto závislost vyjadřujeme rezistivitou vodiče. Odpor je přímo úměrný rezistivitě vodiče.

Obr. 5: Materiál vodiče

Odpor vodiče závisí na materiálu vodiče. Odpor, který má vodič délky 1m a průřezu 1mm² při teplotě 20 ºC se nazývá rezistivita materiálu, značí se ρ. Převrácená hodnota rezistivity se nazývá konduktivita.

Příklady rezistivity:

stříbro	1,6 . 10-8Ω . m
zlato	2,2 . 10-8Ω . m
měď	1,7 . 10-8Ω . m
hliník	2,7 . 10-8Ω . m
železo	9,8 . 10-8Ω . m
konstantan	5 . 10-7Ω . m

 

Všechny závislosti se dají vyjádřit vztahem:

kde:    ρ – rezistivita vodiče (v tabulkách) [Ω . m],

          l – délka vodiče [m],

          S – průřez vodiče [m²].

 

 

Zdroje

• BLAHOVEC, A. Elektrotechnika I. 1. vyd. Praha: Informatorium, 1995. ISBN 80-85427-72-9.
• TKOTZ, Klaus et al. Příručka pro elektrotechnika. 2. doplněné vyd. Praha: Europa – Sobotáles, 2006. ISBN 80-86706-13-3.
• VOŽENÍLEK, Ladislav a Miloš ŘEŠÁTKO. Základy elektrotechniky I. 3. vyd. Praha: SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1990. ISBN 80-03-00435-7.

Obrázky

• Obr. 1: TKOTZ, Klaus et al. Příručka pro elektrotechnika. 2. doplněné vyd. Praha: Europa – Sobotáles, 2006. ISBN 80-86706-13-3.
• Obr. 2: TKOTZ, Klaus et al. Příručka pro elektrotechnika. 2. doplněné vyd. Praha: Europa – Sobotáles, 2006. ISBN 80-86706-13-3.
• Obr. 3: TKOTZ, Klaus et al. Příručka pro elektrotechnika. 2. doplněné vyd. Praha: Europa – Sobotáles, 2006. ISBN 80-86706-13-3.
• Obr. 4: TKOTZ, Klaus et al. Příručka pro elektrotechnika. 2. doplněné vyd. Praha: Europa – Sobotáles, 2006. ISBN 80-86706-13-3.
• Obr. 5: TKOTZ, Klaus et al. Příručka pro elektrotechnika. 2. doplněné vyd. Praha: Europa – Sobotáles, 2006. ISBN 80-86706-13-3.
• Obr. 6: Autor neznámý. www.wikipedia.org [online]. [cit.16.11.2014]. Dostupné na www: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ernst_Werner_von_Siemens.