Dvojdyšní
Obsah

Podtřída: DVOJDYŠNÍ (Dipnoi)

V dnešní době řadíme dvojdyšné do třídy SVALOPLOUTVÍ společně s lalokoploutvými rybami. U obou těchto skupin nalézáme znaky, kterými se podobají čtvernožcům. Typické je spojení čichových jamek s ústní dutinou. Jsou vytvořeny vnitřní nozdry (choany), podobně je tomu u pokročilejších skupin obratlovců. Společným znakem je přítomnost plicních vaků (1 -2), které umožňují dýchat i vzdušný kyslík. Přídatné dýchání plicními vaky umožňuje přežívat bahníkům  ve vodách velmi chudých na kyslík nebo i mimo vodu.

Charakteristika:

  • starobylá skupina (rozvoj v karbonu)

  • pozůstatek staré prvohorní skupiny, samostatná vývojová větev

  • výskyt: sladké vody tropických oblastí ( Austrálie, Afrika, Jižní Amerika)

  • tělo:

    • protáhlé, silné hadovité (až 2 m), většinou bez šupin

    • úzké párové ploutve (výjimka pouze u bahníka australského - svalnatý lalok u párových ploutví)

  • primitivní znaky:

    • chorda po celý život zachována

    • chrupavčitá kostra

    • spirální řasa ve střevě

    • kloaka

  • nozdry (choany) nejsou slepé (propojené do jícnu → plicní vak)

  • dýchání - 2 způsoby (viz název):

    • žábrami

    • plicními vaky = vychlípenina břišní strany jícnu

Zástupci:

  • v současné době žije 6 druhů dvojdyšných ryb

  • rozdělují se podle počtu plicních vaků:
    • jednoplicní - nepárový plicní vak
    • dvouplicní - dva plicní vaky

  • bahník americký

  • bahník východoafrický

  • bahník australský - jediný druh, který má šupiny

Obr. 1: Bahník australský

 

Zdroje

BENEŠOVÁ, Marika. Odmaturuj! z biologie. Vyd. 1. Brno: Didaktis, 2003, 224 s. ISBN 80-862-8567-7.

GAISLER, Jiří a Jan ZIMA. Zoologie obratlovců. Vyd. 2., přeprac. Praha: Academia, 2007, 692 s. ISBN 978-802-0014-849.   

HANČOVÁ, Hana a Marie VLKOVÁ. Biologie v kostce: [pro střední školy]. 1.vyd. Praha: Fragment, 1998, 151 s. ISBN 80-720-0111-6.  

PAPÁČEK, Miroslav. Zoologie. 1. vyd. Praha: Scientia, 1994, 286 s. ISBN 80-858-2757-3.

SMRŽ, Jaroslav, Ivan HORÁČEK a Miroslav ŠVÁTORA. Biologie živočichů: pro gymnázia. 1. vyd. Praha: Fortuna, 2004, 207 s. ISBN 80-7168-909-2. 

ZICHÁČEK, Vladimír. Zoologie. 1. vyd. Olomouc: FIN, 1995, 292 s. ISBN 80-855-7274-5.

Zoologie pro veterinární mediky. Zoologie.frasma [online]. 2012. vyd. [cit. 2014-08-31]. Dostupné z: http://www.zoologie.frasma.cz

Obrázky:

Obr.1: Bahník australský. [online]. [cit. 2015-01-30]. Dostupné z: „Australian-Lungfish“ od Tannin from en.wikipedia.org. Licencováno pod CC BY-SA 3.0 via Wikimedia Commons - http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Australian-Lungfish.jpg#mediaviewer/File:Australian-Lungfish.jpg

Obr.2: Jak přežít sucho? Josef Fraško.[online]. [cit. 2015-01-30]. Dostupné zhttp://img.abicko.cz/img/5/gallery/978185_.jpg

Doplňující učivo

V období sucha si bahník vyhrabává v bahně svislé šachty (cca 50 - 60 cm hluboké) – zde přežívá ve stavu strnulosti. Jeho fyziologické pochody jsou utlumeny na minimum. Dýchá pomocí plicního vaku vzdušný kyslík.

http://img.abicko.cz/img/5/gallery/978185_.jpg

Obr. 2: Jak přežít sucho? (Josef Fraško)

Doplňující učivo

Svědkové Gondwany

Bahníci se na Zemi objevili již na začátku devonu, to je před téměř 400 miliony lety. V průběhu devonu dosáhli největšího rozvoje a na jeho konci většina z nich začala vymírat. Přesto nevymřeli všichni, do dnešních dnů přežilo v téměř nezměněné podobě posledních šest druhů. Jejich starobylost potvrzuje i oblast jejich rozšíření – žijí v Austrálii, Africe a Jižní Americe – tedy na území bývalého jižního prakontinentu Gondwany, který osídlili ještě předtím, než se rozpadl. Výskyt bahníků na více kontinentech bývá považován za jeden z důkazů existence toho prakontinentu.

http://www.abicko.cz/clanek/precti-si-priroda/10950/bahnici-starsi-nez-dinosauri.html