Věda o chování živočichů (zvířat i člověka) se nazývá etologie. Svým chováním se organizmus aktivně přizpůsobuje prostředí, ve kterém se nachází. Přijímá podněty ze svého vnějšího i vnitřního prostředí a reaguje na ně. Důležitým prvkem chování může být např. jen pohyb ušních boltců, tykadel, kusadel, ocasu, otočení hlavy, ježení srsti nebo zvukový (hlasový) projev. Také spánek, odpočinek nebo čekání na kořist zahrnujeme pod pojem chování. Hlavní náplní etologie je však studium pohybové aktivity živočichů v čase a prostoru. Jednotlivé prvky chování vyúsťují v určitou činnost, např. nalezení a příjem potravy, útěk před nebezpečím, páření, stavbu hnízda, péči o potomstvo atd.
Název etologie byl odvozen od slova „étos“, které pochází z řečtiny a v překladu znamená mrav. Najdeme ho již v polovině 18. století, ale oficiálně byl zaveden francouzským biologem Isidorem Geoffreyem Saint-Hilairem.
V této části učebnice se zaměříme na vybrané kapitoly věnující se chování zvířat.
Obr. 1: Makak vepří
Zdroje
- BIČÍK, Vítězslav. Stručný úvod do studia chování živočichů. Přednáška pro učitele středních škol. UP Olomouc, 2010.
- Bičík, V., Fraňková, S. (1985): Úvod do srovnávací psychologie. Učební texty vysokých škol, UP Olomouc, 171 s.
- Fraňková, S., Bičík, V. (1999): Srovnávací psychologie a základy etologie. Karolinum, Nakladatelství Univerzity Karlovy, Praha, 295 s.
Obrázky:
- Autorkou obrázků je Eva Jiříková
Komentář
Výborným prostředím pro pozorování chování divokých zvířat jsou také zoologické zahrady.
Obrázek
Obr. 2: Lachtan jihoafrický - ZOO Praha
Obrázek
Obr. 3: Medvěd lední je zvíře velmi hravé. Hra má ve volné přírodě především funkci tréninku, medvědi se v nich cvičí a připravují se tak na opravdové boje, kdy půjde o život, nebo o vydatnou kořist.
