Cín, stannum, ₅₀Sn

Cín se vyrábí z minerálu kassiteritu (cínovec) SnO₂ redukcí koksem:

SnO₂ + 2 C → Sn + 2 CO

Vlastnosti

Tvoří tři alotropické modifikace: šedý cín, bílý cín, křehký cín.

Bílý cín je stříbrolesklý, měkký kov, tažný až na tenký drát. Je kujný, válcovatelný do tenké fólie – staniol. Není jedovatý. Je snadno tavitelný, odolný proti působení vzduchu, na kterém se pokrývá vrstvou SnO₂, který ho chrání proti korozi, čímž ale ztrácí lesk. Cín je odolný proti působení vody, zředěných kyselin a hydroxidů. Reaguje s kyselinami i hydroxidy – má amfoterní charakter:

Sn  + 2 HCl →  H₂  + SnCl₂ 

Sn  +  2 NaOH  + 4 H₂O →  Na₂[Sn(OH)₆]  + 2  H₂

Reakcí s kyslíkem vzniká oxid cíničitý:

Sn + O₂ → SnO₂

Šedý cín vzniká při dlouhodobém skladování bílého cínu při teplotách nižších než 13,2°C. Cín se rozpadá na šedý prášek („cínový mor“).

Použití

Cín se používá k pocínování železných plechů, jako plech na konzervy, k výrobě staniolu nebo k výrobě slitin: bronz (Sn + Cu), pájka (Sn + Pb), liteřina (Sn + Pb + Sb), ložiskové kovy (Sn + Pb + Sb + Cu).

Sloučeniny cínu

Cíničité sloučeniny jsou stálejší než cínaté, které se snadno oxidují na cíničité, proto jsou cínaté sloučeniny redukční činidla. Cíničité sloučeniny jsou oxidační činidla.

Oxid cíničitý SnO₂ je bílý, používá se k výrobě cínu a mléčného skla, bílých smaltů a glazur.

Sulfid cínatý SnS je hnědý, sulfid cíničitý SnS₂ tvoří zlatožluté krystalky, které se používají jako barva na „pozlacování“, např. jmelí.

Olovo, plumbum, ₈₂Pb

Olovo se získává z galenitu (leštěnec olověný) PbS pražením a redukcí:

2 PbS + 3 O₂ → 2 PbO + 2 SO₂

PbO + C → Pb + CO

Vlastnosti

Je to stříbrošedý měkký kov, dá se krájet nožem, není moc tažný. Je ale kujné a lze ho válcovat na plechy. Je lehce tavitelné, málo pevné a dá se dobře tvarovat. Špatně vede teplo a elektrický proud, pohlcuje rentgenové a radioaktivní záření. Na vzduchu se pokrývá vrstvou PbO, který se mění na PbCO₃, tím se chrání před další oxidací. Reaguje s kyselinou dusičnou a octovou za vzniku ve vodě rozpustných solí dusičnanu olovnatého a octanu olovnatého. Nereaguje s kyselinou chlorovodíkovou a sírovou, vytváří se na něm ochranná vrstva. Olovo a jeho rozpustné sloučeniny jsou velmi jedovaté.

Použití

Olovo se používá jako jádro střel, k výrobě broků, na pláště kabelů a do olověných akumulátorů.

Při vybíjení olověného akumulátoru probíhá reakce:

Pb + PbO₂ + 2 H₂SO₄ → 2 PbSO₄ + 2 H₂O

Olověné desky slouží jako ochrana proti záření v protiatomových krytech nebo ve zdravotnictví. Od dob starých Římanů až do konce první poloviny 20. století se z olova vyráběly vodovodní a kanalizační trubky. Olovo obsahuje řada slitin: pájka (Sn + Pb), liteřina (Sn + Pb + Sb), ložiskové kovy (Sn + Pb + Sb + Cu).

Sloučeniny olova

Olovnaté sloučeniny jsou stálejší než olovičité.

Oxid olovnatý PbO je podle výroby žlutý nebo červený a používá se k výrobě olovnatého skla (českého křišťálu).

Oxid olovičitý PbO₂ má hnědou barvu. Jako oxidační činidlo se používá do hlaviček zápalek a do akumulátorů.

Oxid olovnato-olovičitý (minium, suřík) Pb₃O₄  (2PbO ∙ PbO₂) je červený a používá se do červené základní nátěrové barvy proti korozi.

Žlutý chroman olovnatý PbCrO₄ má využití jako malířská barva – chromová žluť.

Zásaditý uhličitan olovnatý (PbCO₃)₂ ∙ Pb(OH)₂ je bílý a jako olovnatá běloba má největší krycí schopnost, ale účinkem sirovodíku na vzduchu černá, což má za následek tmavnutí obrazů.

Octan olovnatý (CH₃COO)₂Pb je dobře rozpustný ve vodě. Má sladkou chuť, proto se označuje jako „olovnatý cukr“. Ale pozor – je jedovatý! Používá se k výrobě fermeží.

Olovnaté barvy jsou jedovaté, ale po zaschnutí už nátěr není škodlivý.

 

Zdroje

• BÁRTA, Milan. Chemické prvky kolem nás. 1. vydání. Brno: Edika, 2012. 112s. ISBN 978-80-266-0097-8.
• BENEŠOVÁ, Marika a Hana SATRANOVÁ. Odmaturuj z chemie. 1.vydání. Brno: Didaktis, 2002. 208 s. ISBN 80-86285-56-1.
• DVOŘÁČKOVÁ, Svatava. Rychlokurz chemie. 1. vydání. Olomouc: Rubico, 2000. 238 s. ISBN 80-85839-42-3.
• FLEMR, Vratislav a Bohuslav DUŠEK. Chemie I/Obecná a anorganická. 1. vydání. Praha: SPN, 2001. 120 s. ISBN 80-7235-147-8.
• KOTLÍK, Bohumír a Květoslava RŮŽIČKOVÁ. Chemie I v kostce. 1. vydání. Havlíčkův Brod: Fragment, 1996. 120 stran. ISBN 80-7200-056-X.
• ŠRÁMEK, Vratislav a Ludvík KOSINA. Obecná a anorganická chemie. 1. vydání. Olomouc: FIN, 1996. 262 stran. ISBN 80-7182-003-2.

Obrázky

• Obr. 1: Jurii. commons.wikimedia.org [online]. [cit. 2014-10-25]. Dostupný na www: http://commons.wikimedia.org/wiki/Tin#mediaviewer/File:Tin-2.jpg.
• Obr. 2: Bottill, Ralph. commons.wikimedia.org [online]. [cit. 2014-10-25]. Dostupný na www:  http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Cassiterite_-_Blue_Tier_tinfield,_Tasmania,_Australia.jpg?uselang=cs.
• Obr. 3: Mangl, Ondřej. commons.wikimedia.org [online]. [cit. 2014-10-25]. Dostupný na www: http://commons.wikimedia.org/wiki/Lead#mediaviewer/File:Olovo.PNG.
• Obr. 4: Karelj. commons.wikimedia.org [online]. [cit. 2014-3-24]. Dostupný na www: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Galenit_4.jpg?uselang=cs.