Stěhování kontinentů a Wilsonův cyklus

Kontinenty

Jedná se o globální geotektonické struktury, jejichž vývoj byl zásadně poznamenán v procesu orogeneze. Kontinenty jsou celky kontinentální litosféry, které prochází neustálým vývojem a skládají se z kratonů (štítů a platforem) orogénů.

• KRATONY – jsou to stabilizované části kontinentální kůry. Kratony obvykle tvoří jádro kontinentu a mnohé z nich přežily opakované spojování a dělení kontinentů. Typicky jsou tvořeny velmi starými krystalickými horninami, které mohou být pokryty mladšími sedimenty. Pojem kraton se používá k odlišení stabilní části pevninské zemské kůry od geologicky aktivnějších a nestabilnějších oblastí. Kratony se skládají ze štítů tvořených archaickými krystalinickými horninami (stáří > 2,5 miliardy let) a platforem, které jsou tvořeny proterozoickými a mladšími, zpravidla usazenými horninami.

Oceány

Oceány jsou oproti kontinentům poměrně mladé maximálně 180 mil. let (jura). V oceánských pánvích jsou rozsáhlejší prostory bez výraznější tektonické aktivity, uvnitř kterých se vyskytují jednotlivé vulkanické elevace a ostrovy, které jsou spojeny s výskytem tzv. horkých skvrn. Lokální vulkanická aktivita bývá vysvětlována vertikálním vyklenutím žhavého materiálu pláště směrem k zemskému povrchu ve formě tzv. plášťových hřibů. Nejčastěji se horké skvrny vyskytují uvnitř Tichého oceánu (havajská horká skvrna) a v rovníkovém Atlantiku (azorské a kanárské ostrovy). Mezi mobilní části mořského dna patří hlavně útvary lineárního průběhu např. středooceánské hřbety, které jsou spojeny s tektonickou aktivitou riftových zlomů. Jsou tvořeny čediči, které tvoří podmořské hory a hřbety. Ve středních částech riftů se vyskytují hluboké tektonické příkopy a prolomy, které svědčí o divergentní tektonické aktivitě desek. Podobná aktivita doprovází i konvergentní okraje desek, kde nacházíme hlubokomořské příkopy a - vulkanické ostrovní oblouky, které doprovázejí subdukční zóny.

Wilsonův cyklus

Jako Wilsonův cyklus označujeme neustále otevírání nových a zavírání existujících oceánských oblastí způsobené pohybem litosferických desek. Během Wilsonova cyklu dojde postupně ke kontinentálnímu riftingu, otevření a rozpínání nově vzniklého oceánu, který je lemován pasivními kontinentálními okraji, následně k subdukci na jedné straně oceánu a vzniku aktivního okraje a nakonec k jeho uzavření při kolizi aktivního a pasivního kontinentálního okraje. Kompletní Wilsonův cyklus trvá v průměru několik set milionů let. Wilsonovy cykly jednotlivých oceánů se často časově překrývají. V důsledku časově souhlasného vývoje pak dochází k současnému uzavření všech oceánů a vzniku superkontinentu a naopak současnému otevření několika oceánů a rozpadu superkontinentu.

 

Zdroje

• BÁBEK, Ondřej (2005): Historická geologie. vyd. Univerzita Palackého v Olomouci, 80s.
• ZAPLETAL, Jan. Základy geologie. 2. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 93 s. ISBN 80-706-7855-0.

Obrázky

• Obr. 1: AUTOR NEZNÁMÝ. wikipedia [online]. [cit. 9.9.2014]. Dostupný pod Licencí Creative Commons na www: http://cs.wikipedia.org/wiki/Orogeneze#mediaviewer/File:Appalachian_orogeny.jpg.