Lišejníky
Obsah

Lišejníky

Lišejníky (Lichenes) jsou komplexní organizmy, jejichž stélku (thallus) tvoří dvě složky: heterotrofní houba (mykobiont) a autotrofní sinice nebo zelená řasa (fotobiont). Vztah obou složek je velmi úzký a zpravidla vzájemně prospěšný – symbióza (někdy také helotismus). Vědní obor studující lišejníky je lichenologie.

obrazekObr. 1: Provazovka

obrazekObr. 2: Lišejníky na skalnatém povrchu

Na stavbě lišejníkové stélky se podílí především houbová vlákna, mezi nimiž jsou rozptýleny buňky sinic nebo řas.

 

obrazek Obr. 3: Průřez stélkou lišejníku

Morfologicky jsou rozlišovány tři základní typy lišejníkových stélek: lupenitá, keříčkovitá, korovitá. Jako lupenitou označujeme plochou stélku přiléhající k podkladu s volnými nepravidelně laločnatými okraji, kterou lze od substrátu oddělit (např. terčovka bublinatá). Keříčkovitá stélka bývá bohatě větvená, upevněná k podkladu v jednom místě, lze ji snadno oddělit (např. provazovky). Naproti tomu korovitou stélku, která do podkladu vrůstá, lze oddělit velmi obtížně (příklad lišejníku zeměpisného).

 

 Obr. 4: Tabulka – typy stélek lišejníků

 

Obr. 5: Pásmo výskytu stélek lišejníků

Stélky lišejníků obsahují specifické látky, které vznikají jako produkt metabolismu, lišejníkové kyseliny. Tyto poskytují řadu barevných reakcí s různými činidly, např. jodjodkaliem, hydroxydem draselným, chlorovým vápnem. Jako příklad lze uvést kyseliny atranorovou, barbatovou, usneovou.

Rozmnožování lišejníků

Lišejníky se nejčastěji rozmnožují rozpadem (fragmentací) stélky a tvoří specializované útvary, jakými jsou soredie (shluky řasových buněk obrostlých houbovými vlákny) a isidie (výrůstky na povrchu stélky).

Ekologie

Lišejníky rostou velmi pomalu (méně než 1 mm za rok) a na nejrůznějších podkladech (borka stromů, skály, půda, zídky apod.) od polárních oblastí až po tropy. Najdeme je na extrémních stanovištích, kde přetrvává dlouhodobý nedostatek vody nebo jsou vystaveny nadměrnému slunečnímu svitu. 

Určité druhy lišejníků jsou velmi citlivé na znečištění prostředí, zejména na oxidy dusíku a síry, na těžké kovy, které se v lišejníkových stélkách kumulují. Následkem toho pak stélky hnědnou a odumírají. Příkladem velmi citlivých lišejníků jsou různé druhy provazovek. Naopak příkladem lišejníku tolerantního vůči imisím je misnička práškovitá (Lecanora conizeaoides), korovitý lišejník, který nejčastěji najdeme na borce stromů. V současné době patří tento lišejník k invazním druhům (rychle se šíří).

 

Obr. 6: Misnička zední

 

Obr.7:  Provazovka /Usnea/

Příklady lišejníků

Nejznámějšími druhy jsou terčovka bublinatá (Hypogymnia physodes),  pukléřka islandská (Cetraria islandica), dutohlávka sobí (Cladonia  rangiferina), misnička práškovitá (Lecanora conizeaoides), větvičník slívový (Evernia prunastri), terčník zední (Xanthoria parietina), provazovka chlupatá (Usnea hirta), hávnatka psí (Peltigera canina), lišejník zeměpisný (Rhizocarpon geographicum).

Obr.8: Větvičník slívový

 

Obr. 9: Terčovka skalní

 

Obr. 10: Dutohlávka hnědozelená

 Obr 11: Dutohlávka vyzáblá

Největším u nás rostoucím lišejníkem je důlkatec laločnatý (Lobaria pulmonaria). Jeho stélky najdeme na borce stromů a dorůstají průměru stélky až 200 mm. U nás roste např. na Šumavě. 

Obr. 12: Důlkatec laločnatý

 

 

 

Zdroje

  • HADAČ a kol. Praktická cvičení z botaniky.Praha : SPN, 1967. 294 s. (Klíč k určování nejběžnějších druhů lišejníků v publikaci obsažen.)

  • KREMER, P.; MUHLE, H. (1998): Lišejníky, mechorosty, kapraďorosty. Evropské druhy. 1. vydání. Praha : Ikar, 1998.179 s.

  • MUHLE, Hermann a Bruno P KREMER. Lišejníky, mechorosty, kapraďorosty: evropské druhy. Vyd. 1. Ilustrace Herbert Grambihler. Praha: Ikar, 1998, 286 s. Průvodce přírodou (Ikar). ISBN 80-720-2356-X.  

  • SKALKA, M. (2004): Lišejníky jako bioindikátory, Živa 3/2004, str. 107-108

  • http://botany.upol.cz/atlasy/system/lichenes.php

Obrázky:

 

 

 

 

Přílohy

  • _kol_-_sb_rka_li_ejn_k_

Zamysli se

Úlohy k zamyšlení:

  • Mohou obě složky podílející se na stavbě lišejníkové stélky žít odděleně jako samostatné organizmy?

  • U některých lišejníků lze pozorovat přechody mezi stélkou lupenitou a keříčkovitou. Uveďte alespoň jeden příklad.

  • Mohou být lišejníky příčinou odumírání stromů?

  • Předpokládejme, že v určitém lišejníku žijí řasa i houba v oboustranně prospěšném vztahu (symbióze). Pokuste se přijít na to, co může řasa poskytnout houbě a naopak?

Kontrolní otázka

Otázky a úkoly:

  • Vysvětlete, proč pukléřku islandskou lze tak snadno oddělit od podkladu a sebrat? Využijte vědomostí o stavbě lišejníkové stélky.

  • Zjistěte, které typy lišejníkových stélek najdete v okolí bydliště. Na kterých podkladech rostou?

  • Je pravdivé tvrzení, že lišejníky jsou indikátory pouze čistého ovzduší?

  • Odvoďte z názvu, pro které složky používáme označení fotobiont a mykobiont. Od čeho jsou pojmy odvozeny?

Víte, že...

Lecanora je rod korovitých lišejníků z čeledi misničkovité, po nichž je pojmenován celý řád Lecanorales. Jedná se o poměrně běžný druh, osídluje například borku stromů, skály i antropogenní povrchy. Misnička jedlá je považována za biblickou manu. 

 Obr. 15: Sběr biblické many

 

Rychle nasává vodu, zvětšuje svůj objem a bývá využíván jako krmivo pro hospodářská zvířata.

 

Více informací naleznete na stránkách: 

http://cs.wikipedia.org/wiki/Mana_(pokrm) , 

http://blog.metmuseum.org/cloistersgardens/2011/10/12/manna/

Víte, že...

Lišejníky jsou významnou surovinou pro výrobu barviv, parfémů a v minulosti dokonce i léků.

V oblastech s extrémními životními podmínkami např. tundra, kde jsou potravou pro soby.

Některé druhy naopak jsou prudce jedovaté, např. Letharia vulpina. Nápadný žlutozelený keříčkovitý lišejník, který najdeme např. v Alpách, kde porůstá kmeny a větve borovice limby.

Obr. 16: Letharia vulpina

 Obr. 17: Letharia vulpina

"Letharia vulpina JHollinger crop" by Jason Hollinger - Mushroom Observer. Licensed under Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 via Wikimedia Commons - http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Letharia_vulpina_JHollinger_crop.jpg#mediaviewer/File:Letharia_vulpina_JHollinger_crop.jpg 

 

 

Čti také

Soredie jsou drobné práškovité částice sloužící k vegetativnímu rozmnožování lišejníků. Obsahují několik buněk fotobionta a jsou obalené hyfami houby. Soredie se vypouští ven ze stélky díky otvorům ve svrchní korové vrstvě lišejníků, tato místa se nazývají sorály.

 Obr. 13: Soredie

http://cs.wikipedia.org/wiki/Soredie

 

Čti také

Izidie jsou malé výrůstky stélky na kůře lišejníků. Slouží k vegetativnímu rozmnožování. Oddělují se od mateřské stélky. Izidie obsahují fotobionta i mykobionta a ty jsou do vrstev uspořádány shodně s mateřskou stélkou. 

 Obr. 14: Izidie

http://cs.wikipedia.org/wiki/Isidie

Čti také

Usnea – provazovka, lidově Krakonošovy vousy, je rod lišejníků s charakteristickou provázkovitou stélkou z čeledi terčovkovité, které rostou především epifyticky na stromech a připomínají šedé či zelenavé vlasy.

Obr. 18: Provazovka

Základní pojmy

Rhizin je specializované vlákno některých lišejníků, které upevňuje stélku k podkladu. Je tvořen těsně semknutými hyfami hub a nachází se na spodní straně lišejníků s lupenitou stélkou. Podobá se kořínkům, ale na rozdíl od nich nemá vliv na příjem minerálních látek.

Většinou se jedná o výrůstky ze spodní korové vrstvy (korové rhiziny), zřídka z dřeně (dřeňové rhiziny) a v těchto případech pokryté kůrou. Má jednosměrný apikální růst.

Rhiziny mají různou délku, tloušťku, barvu i větvení. Většinou mají hladký povrch, někdy však hrubý (např. hávnatky, Peltigera).

http://cs.wikipedia.org/wiki/Rhizin

 

Praktické cvičení

Úkol: Vytvořte si vlastní sbírku lišejníků.

Pomůcky: kapesní nůž, kladívko, dláto, pilka, papírové sáčky (příp. obálky, krabičky).

Poznámka: Lišejníky můžete sbírat v průběhu celého roku. 

  1. Lišejníky s keříčkovitou a lupenitou stélkou je možné oddělit od substrátu pouhou rukou, vhodné je vzorky sbírat i s částí jejich substrátu /kůra, větvička, kámen/.
  2. K získání lišejníků s korovitou stélkou je třeba použít další pomůcky /kladívko, dláto, pilka, atd./, lišejníky jsou těsně přirostlé k substrátu a nelze je od něj oddělit bez poškození stélky.

Pozor:

Před uložením je nezbytné lišejníky důkladně vysušit. Jednotlivé vzorky uložte samostatně do papírových sáčků, /obálek, krabiček,  lahviček/, které opatříte štítkem s identifikačními údaji.

Každá herbářová položka musí být označena etiketou (schedou), na kterou čitelně (nejlépe strojem) píšeme všechny potřebné údaje:

  • lokalita (určená zemí, okresem nebo pohořím a bližším údajem)
  • stanoviště (podklad aj.)
  • nadmořská výška
  • datum
  • jméno sběratele.

Po určení je na etiketě i jméno lišejníku a jméno toho, kdo lišejník určil. Mějte na paměti, že bez etikety je i položka nejvzácnějšího lišejníku bezcenná!
Obr. 19: Označení vzorku etiketou s potřebnými údaji

 Obr. 20: Vzorek lišejníku s korovitou stélkou ukládáme do sbírky i s částí podkladu

 

Zajímavost

Více informací získáte na: 

http://botany.upol.cz/atlasy/system/lichenes.php