Mnohoštětinatci

Třída: MNOHOŠTĚTINATCI

Mnohoštětinatci jsou druhově nejpočetnější skupina kroužkovců.

Jsou to evolučně nejpůvodnější (prvohory - kambrium), převážně mořští kroužkovci.

Charakteristika:

na bocích každého článku: pár tělních výběžků = parapodia
parapodia
- pohybové orgány se štětinkami
- pravděpodobně se z nich vyvinuly končetiny členovců
- někdy nesou i žábry nebo hmatové výběžky
cefalizace = v přední části těla se soustřeďují nervové buňky a smyslové orgány - tykadla, makadla, oči (dravé formy)
dýchání - žábry (většinou)
většinou gonochoristé
pohlavní rozmnožování
- vývin nepřímý - plovoucí larva trochofora (na obvodu dva věnce brv)
nepohlavní rozmnožování
- fissiparie (rozpad těla, odškrcování úseků zadní části těla, z nichž každá dorůstá v dospělce)

Zástupci:

volně žijící, draví makrofágové:

nereidka hnědá – pobřeží Evropy

obrazek

Obr. 1: Nereidka hnědá

afroditka plstnatá – evropská moře, oválná

obrazek

Obr. 2: Afroditka plstnatá

palolo zelený - u korálových útesů v Tichém a Indickém oceánu

přisedle žijící:

rournatec vějířovitý – na dně v rourkách, vějířovitá tykadla - filtrace mikroskopické potravy (mikrofágové)

Zdroje

BENEŠOVÁ, Marika. Odmaturuj! z biologie. Vyd. 1. Brno: Didaktis, 2003, 224 s. ISBN 80-862-8567-7.

HANČOVÁ, Hana a Marie VLKOVÁ. Biologie v kostce: [pro střední školy]. 1.vyd. Praha: Fragment, 1998, 151 s. ISBN 80-720-0111-6.

PAPÁČEK, Miroslav. Zoologie. 1. vyd. Praha: Scientia, 1994, 286 s. ISBN 80-858-2757-3.

SMRŽ, Jaroslav, Ivan HORÁČEK a Miroslav ŠVÁTORA. Biologie živočichů: pro gymnázia. 1. vyd. Praha: Fortuna, 2004, 207 s. ISBN 80-7168-909-2.

ZICHÁČEK, Vladimír. Zoologie. 1. vyd. Olomouc: FIN, 1995, 292 s. ISBN 80-855-7274-5.

Zoologie pro veterinární mediky. Zoologie.frasma [online]. 2012. vyd. [cit. 2014-08-31]. Dostupné z: http://www.zoologie.frasma.cz

Obrázky:

Obr. 1: Nereidka hnědá. [online]. [cit. 2014-11-01]. Dostupné z: http://www.zoologie.frasma.cz/mmp%200207%20krouzkovci/Obr.%20020707.mnohostetinatec.LJ_zmensenina.JPG

Obr. 2: Afroditka plstnatá [online]. [cit. 2014-11-01]. Dostupné z: http://www.zoologie.frasma.cz/mmp%200207%20krouzkovci/afroditka.OS_zmensenina.jpg

Obr. 3: Schéma parapodia mnohoštětinatce. [online]. [cit. 2014-11-01]. Dostupné z: http://www.biomach.cz/_/rsrc/1311426864074/biologie-zivocichua/krouzkovci/22_parapodium.png?height=203&width=320

Čti také

Palolo zelený (Eunice viridis) je obyvatelem korálových útesů v teplých mořích Tichého oceánu. Jeho tělo se skládá z malé hlavy a až 30 cm dlouhého článkovaného zadečku (u samců je světle hnědý, u samiček modrozelený). Nejzajímavější je však jeho rozmnožování, které se řídí fázemi Měsíce. V říjnu nebo listopadu dojde v rozmezí maximálně dvou dnů k uvolnění velkého množství zadečkových článků napěchovaných pohlavními buňkami. Doplavou k hladině, kde se obaly rozpustí, pohlavní buňky se uvolní do vody a mohou vesele splynout. Vzniklá vajíčka se vyvinou v planktonní larvy, které se později zachytí na korálových útesech a dospívají. Původním jedincům zadeček opět dorůstá. Zadečky jsou však také přílivem vyplaveny před svítáním na mělčinu a toho si všimli domorodé kmeny žijící na ostrovech. Domorodce nenapadlo nic lepšího, než tu zelenou a hnědou hmotu sbírat (dělají to za pomoci sítí a baterek - využívají toho, že články obsahují buňky citlivé na světlo). Měli štěstí. Nejen, že se tak palolo stal místní pochoutkou, ale také výživným pokrmem plným bílkovin a tuků.

Dostupné z:

http://www.biomach.cz/biologie-zivocichua/krouzkovci

Doplňující učivo

Obr. 3: Schéma parapodia mnohoštětinatce

Metodika práce se systémem ELUC
Nastavení Cookies