Rovnání a ohýbání

Rovnání

Je to druh tváření, při němž se mění tvar polotovaru bez vzniku třísek a při němž materiál získává opět původní tvar, který měl před deformací. Rovnat se mohou jen takové materiály, které mají schopnost měnit tvar působením vnějších sil. Jsou to většinou materiály, které získaly svůj konečný tvar válcováním. Provádí se zastudena (za nízké teploty) nebo zatepla (kolem 900 °C), strojně nebo ručně.

Rovnání zastudena

K rovnání se používají různá kladiva, palice (pryžová, dřevěná, olověná, měděná, plastická), kovadliny, rovnací desky, rovnací lisy a různé rovnací podložky, bez použití tepla. Rovnací deska se používá k rovnání materiálů větších rozměrů a zároveň se může použít jako kontrolní rovina. K rovnání větších průřezů materiálů je možno použít hydraulický nebo vřetenový lis.

Příklady rovnání drátu

Drát se většinou rovná protahováním průvlakem nebo přes kruhový profil.

 

Obr. 1: Protahování drátu průvlakem

Obr. 2: Protahování drátu přes kruhový profil

Příklad rovnání tyčového materiálu

Ohnutá kovová tyč se položí na rovnou plochu (např. kovadliny) ohnutou částí směrem nahoru. První údery kladiva se vedou na nejvyšší bod ohybu, poté střídavě dopředu i dozadu od místa prvního úderu.

 

Obr. 3: Rovnání na kovadlině

Údery kladivem ovšem mohou v rovnaném materiálu způsobovat trhliny, které se mohou stát zdrojem zmetků a navíc na povrchu zanechávají stopy po úderech. Proto je vhodné používat buď hydraulický, nebo vřetenový lis. Rovnaný tyčový materiál se na obou koncích položí na dvě podložky s drážkami, a to vypouklou stranou nahoru. Tlakem vřetena se poté prohne na opačnou stranu, čímž se obvykle vyrovná. Rovinnost se kontroluje na rovnací desce, kde se kontroluje průsvit. Není-li materiál rovný, postup se opakuje.

 

Obr. 4: Rovnání na lisu

Rovnání ohřevem

Je způsob, při němž se rychlým místním ohřevem vyvolá po vychladnutí smrštění, kterým se odstraní deformace. Dle potřeby se dorovná ručně. Tento způsob rovnání je vhodný pro tyčové a profilové materiály větších rozměrů.

Ohýbání

Je operace, při které se mění tvar materiálu. Při ohýbání je ohýbaný materiál namáhán tahem a tlakem. V místě ohybu se na vnější straně materiál natahuje, na vnitřní straně se materiál stlačuje. Ohýbat se mohou jen takové materiály, které se při ohýbání nepoškodí. Ohýbat můžeme buď zastudena, nebo zatepla. Zatepla se ohýbají zpravidla tyčové materiály většího průřezu. Při ohýbání zatepla se nahřívá materiál až na kovací teplotu. Ohýbání zatepla se používá také tehdy, jestli se vyžaduje, aby se místo ohybu nezdeformovalo nebo jinak nepoškodilo.

Příklad ručního ohýbání ve svěráku

Pokud je ohýbané rameno příliš dlouhé, pomáháme si volnou rukou, kterou ohýbaný materiál přitlačujeme přes hranu a kladivem (palicí) lehce poklepáváme přesně na místo ohybu.

 

Obr. 5: Ohýbání ve svěráku

Pokud je ohýbané rameno krátké, pak se nasadí těsně k místu ohybu např. špalík z tvrdého dřeva a silnými údery kladiva se materiál ohne.

 

Obr. 6: Ohýbání ve svěráku pomocí špalíku 

Zdroje

• OUTRATA, J.: Technologie ručního zpracování kovů. 3. vydání. Praha: SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1981. 188 s.
• ŠVAGR J. – VOJTÍK J., Technologie ručního zpracování kovů, 1. vydání. Praha: SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1985. 88 s.

Obrázky:

• Obr. 1: ŠVAGR J. – VOJTÍK J., Technologie ručního zpracování kovů, 1. vydání. Praha: SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1985. 88 s.
• Obr. 2: ŠVAGR J. – VOJTÍK J., Technologie ručního zpracování kovů, 1. vydání. Praha: SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1985. 88 s.
• Obr. 3: ŠVAGR J. – VOJTÍK J., Technologie ručního zpracování kovů, 1. vydání. Praha: SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1985. 88 s.
• Obr. 4: OUTRATA, J.: Technologie ručního zpracování kovů. 3. vydání. Praha: SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1981. 188 s.
• Obr. 5: OUTRATA, J.: Technologie ručního zpracování kovů. 3. vydání. Praha: SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1981. 188 s.
• Obr. 6: OUTRATA, J.: Technologie ručního zpracování kovů. 3. vydání. Praha: SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1981. 188 s.