Termoregulace

Důležitá podmínka pro zachování lidského života je schopnost organismu udržet relativně stálou tělesnou teplotu. Této schopnosti se říká termoregulace. Člověk patří od narození mezi vyšší živočichy, kteří patří do skupiny homoitermních, tedy teplokrevných.

Na tělesné teplotě závisí veškeré chemické pochody v organismu. Centrum řízení tělesné teploty se nachází v hypotalamu. Tyto pochody se zrychlují, nebo zpomalují na základě snížení nebo zvýšení teploty v organismu. Rovnováha termoregulace je dána výsledkem mezi příjmem, produkcí a výdejem tepla. Dojde-li k narušení rovnováhy, v lidském organismu může dojít k přehřátí, nebo naopak k prochlazení. Teplota je v těle tvořena nepřetržitě. Samozřejmě člověk termoregulační mechanismy výrazně podporuje i vhodným oblékáním, protože prostředí, ve kterém žijeme, je chladnější, a proto se teplo z těla ztrácí.

Teplota těla se pohybuje okolo 37 °C. Teplotu můžeme měřit na více místech na těle: v podpažní jamce, v dutině ústní, v konečníku, v uchu, na čele. 

Teplota a kolísání tělesné teploty

• Lidské tělo se skládá ze dvou na sobě závislých složek: z tepelné slupky a tepelného jádra.

• Tělesná teplota závisí na aktivitě organismu, na teplotě prostředí, vlhkosti, proudění vzduchu i na oblečení člověka. Hovoříme o teplotě slupky. Slupku tvoří horní a dolní končetiny a povrchové vrstvy těla, jejichž teplota se mění vlivem okolních podmínek. Naopak tepelné jádro tvoří vnitřní orgány v břišní a hrudní dutině. Zde je teplota relativně stálá.

• Tělesná teplota během dne kolísá, a to v rozmezí od 0,5 – 0,7 °C. Nízké hodnoty naměříme ve spánku, nejnižší teplota je mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní. Nejvyšších hodnot lidské tělo dosahuje k večeru. Teplota stoupá při zvýšené tělesné aktivitě, ta zrychluje mechanické pochody a tím se zvyšuje tvorba tepla. Sekrece některých hormonů (adrenalin, noradrenalin, progesteron) také ovlivňuje stoupání tělesné teploty.

Tvorba a výdej tepla

• Tělesná teplota je regulována tvorbou a výdejem tělesného tepla. Pokud je tělesná teplota organismu vyšší než je jeho výdej, dochází ke zvyšování teploty. Ke snižování teploty dochází při opačném mechanismu.

• Teplo se tvoří nejen při svalové práci, ale také při všech životně důležitých pochodech. Největším pramenem, kde se vytvoří velké množství tepla, jsou svaly. Velké množství tepla, zvláště při přeměně bílkovin, je uvolňováno z jater. Nejteplejší krev odtéká právě z jater.

• Při extrémně snížené teplotě se teplo začíná vytvářet tím, že dochází ke smršťování a uvolňování svalových vláken a tím ke třesu.

• Výdej je odváděn z jádra do slupky. Ztráta tepla slupkou pak souvisí s okolními podmínkami – teplota, vlhkost, oblečení. Teplo neuniká jen z kůže, ale také plícemi a v malém množství i močí a stolicí.

• Výdej tepla probíhá několika možnými způsoby:

  • sáláním;

  • vedením;

  • prouděním;

  • odpařováním.

• Při dýchání vydechujeme teplý vzduch, pří nádechu vzduch ohříváme. Ztráta tepla je ovlivněna i množstvím podkožního tuku. Proto lidé s větší vrstvou tuku vydrží v chladném prostředí daleko delší dobu než lidé hubení. Na řízení tělesné teploty mají vliv i cévy. V chladném prostředí se cévy a hladké svaly stáhnout a objeví se tzv. husí kůže – dojde k napřímení chlupů.

Řízení tělesné teploty

• Tělesná teplota lidského těla je poměrně stálá, ale za určitých okolností může docházet k jistým výkyvům. Při náročné tělesné práci nebo při sportovních výkonech se teplota zvýší až o 1 °C. Teplotu těla ovlivňuje teplota prostředí.

• Ústředí pro řízení tělesné teploty je uloženo v mezimozku, hypotalamu. V míše a nižších částech mozku jsou nervová centra ovlivňující rozšiřování nebo zužování krevních cest. V hypotalamu jsou dva oddíly, z nichž jeden slouží k zabránění podchlazení, druhý k zabránění přehřátí organismu. Termoreceptory jsou nejen v hypotalamu, ale i středním mozku, prodloužené míše, podél cév. Receptory z kůže pro chlad a teplo odvádí do hypotalamu informace. Selhání uvedených mechanismů vede k postupné zástavě životních pochodů.

Zdroje

• FLEISCHMANN, Jaroslav a Rudolf LINC. Anatomie člověka II. 2. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1964, 240 s. ISBN 14-375-73.
• KOPECKÝ, Miroslav a Martina CICHÁ. Somatologie pro učitele. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005, 263 s. ISBN 80-244-1072-9.
• KŘIVÁNKOVÁ, Markéta a Milena HRADOVÁ. Somatologie – Učebnice pro střední zdravotnické školy. 1. vyd. Praha: Grada Publishing. a.s., 2009, 214 s. ISBN 978-802-4729-886.
• PĚGŘÍM, Raromír a Antonín VALACHOVIČ. Anatomie a fyziologie člověka – učebnice pro střední zdravotnické školy. 1. vyd. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 1969, 516 s. ISBN 08-032-69.